Dětské ohrádky. Ano nebo ne?

Je to pohodlné. Potřebujete umýt nádobí, vyluxovat nebo si pověsit prádlo. Šoupnete dítě do ohrádky, však ono se tam chvíli zabaví, říkáte si. Navíc, je to takový jeho malý pokojíček, už si tam pomalu zvyká. Jenže neděláme z dětí vězně? A nemůže pobyt v ohrádce narušit či zpomalit vývoj dítěte?

Čtvercová molitanová matrace a kolem ní dřevěné mříže. Dětská ohrádka usnadňuje život maminkám a ochraňuje kojence před nebezpečnými předměty. „Pro první dceru jsem ohrádku neměla a ani jsem ji nepotřebovala. Koupila nám ji až tchyně před narozením druhé dcery,“ vzpomíná maminka Klára Pekařová. Během  péče o další dítě ale dětskou ohrádku docenila: „Starší dcera se snažila o mladší sestřičku starat, jenže ji ještě neunesla a jednou jí dokonce spadla na zem. Z ohrádky ji vytáhnout neuměla, proto jsem se nemusela bát od malé na chvíli odejít."

Než se dítě začne plazit

Ohrádka

Ohraničený prostor, z něhož se dítě samo nedostane, a který je zcela bezpečný, je hlavním důvodem pro nákup ohrádky, ať už dřevěné nebo skládací síťové. Splňuje-li všechny předepsané bezpečnostní normy, může matka bez obav odběhnout do vedlejší místnosti, aniž by musela mít neustále oči na stopkách. Jenomže to, co vyhovuje maminkám, nemusí svědčit dětem.

"K využívání ohrádky je potřeba přistupovat s ohledem na věk a potřeby dítěte,“ vysvětluje psycholog Jaroslav Skalička. Vhodná je přibližně do šesti až osmi měsíců. Kojenec leží na jednom místě, seznamuje se s vlastním tělem a nejvýše se přetáčí nebo natahuje po hračkách kolem sebe. S dalším růstem se ale situace mění. „Když se dítě dokáže dostat z místa na místo a začne se plazit, je načase vyměnit ohrádku za deku,“ radí Skalička.

Život na metru čtverečním

Zůstane-li  dítě v ohrádce i poté, co se začne pohybovat, změní se dřívější útočiště ve „vězení“. Vývoj dítěte se může zpomalit. V druhém půlroce totiž potřebuje kojenec objevovat okolí – raduje se z nového pohybu, z toho, že se dokáže schovat rodičům, ale může být i zklamaný, že na některé předměty bez cizí pomoci nedosáhne. Matky by proto měly začít ohrádku využívat jen krátkodobě a kvůli bezpečnosti potomka, například vytahují-li horký plech z trouby.Volný prostor je pro lezoucí kojence přirozenější, pro rodiče však znamená více práce a hlídání. Dítě ale potřebuje poznávat svět, protože díky plazení se rozvíjí  nejen pohybově, ale i verbálně. Na lezoucí ratolest jsou rodiče nuceni více reagovat a mluvit. Ať už pojmenováváním předmětů, jichž se dotýká, nebo prosbami či zákazy:  „Podej mi to“ nebo „Nesahej na to“. Dlouhý pobyt v ohrádce tak zpomalí nejen posilování zádových svalů, ale i komunikaci dítěte. Nemusí se jednat o jedinou překážku, kterou rodiče nevědomky postaví dítěti do cesty.

ČTĚTE TAKÉ: Jsem batole. A tohle dělat nebudu!

Ohrádka není postýlka

Maminka dnes dvouleté Emy využívala ohrádku celý první rok jejího života. Prvních šest měsíců trávila  holčička v polohovatelné ohrádce, na noc se přestěhovala do postýlky. „Dovnitř jsem ji dala hrazdičku a hračky a Ema byla moc spokojená. Přes den v ohrádce taky spala,“ říká. Podobný přístup ale odborníci příliš nedoporučují a radí striktně oddělit prostor pro hru a pro spánek. Dítě tak bude jasně vědět, zda je čas odpočívat nebo si hrát a procvičovat si, co se naučilo.Větší děti zavřené v ohrádce, které se nudí a jsou nespokojené, umí dát svou nelibost najevo.

Anketa

Používali jste nebo používáte dětskou ohrádku?

Mnohé maminky ale využívají ohrádku i nadále a nejen proto, aby se jim dítě nepletlo pod nohy při vaření nebo úklidu. Pochvalují si, že děti, které si začínají stoupat se mohou pohodlně přidržovat příček a při pádu se nezraní. Zde ale číhá další nebezpečí. Příčky kojence svádí k tomu, aby si začali stoupat dříve, než začnou lézt. „Nelezoucí děti ale zapojují úplně jiné svaly než lezoucí. V budoucnu  kvůli tomu mívají vadné držení těla,“ varuje fyzioterapeutka Jana Pekárková.

Ohrádka jako hnízdo?

Ohrádka

Vyvarují-li se rodiče těchto chyb, převažují na rozdíl od skákadel, autosedaček či chodítek klady nad možnými negativy. Vstřícně se k nim staví například německá psycholožka českého původu Jiřina Prekopová. V knize Neklidné dítě přirovnává dítě v ohrádce k ptáčeti v hnízdě: „Dítě miluje malé prostory, díry, úkryty, malé domečky, přímo po nich touží.“ Ohrádka tak kojence, který má jiné vidění než dospělý, neomezuje. Malé dítě potřebuje cítit hlavně bezpečí a nikoli svobodu. Ta pro něj začíná být důležitá, až když si vychutná pocit bezpečí.

Ohrádka – ohraničený a důvěrně známý prostor, v němž tráví určitý čas, představuje místo, kde si dítě může pod dohledem dospělých dělat, co chce. Neplatí v ní žádné zákazy, a protože omezuje jeho pohyb, může se svobodně věnovat svým zálibám. Procvičuje si tak vytrvalost a soustředění. Stejně ale jako její kolegové varuje psycholožka před tím, aby se kojenec cítil opuštěný. Musí mít vždy jistotu, že jsou jeho příbuzní na blízku a na zavolání přijdou. U většího dítěte, ale mohou přijít rodiče až po chvíli, nejdříve stačí jen zavolat: „Tady jsem“. Dítě se tak naučí krátkou dobu čekat a pochopí, že jeho přání nemohou být splněna hned.

S přibývajícím věkem radí Prekopová ohrádku pro dítě rozšiřovat. Několik metrů čtverečních (optimální rozměr ohrádky s příčkami 1,2×1,2 m nebo 1,5×1,5 m) se může zvětšit na dětský pokoj, část obývacího pokoje nebo ohrádku s pískem v zahradě. Ve vymezeném prostoru si dítě, chráněno před záplavou podnětů, může dělat, co chce. Zároveň ale musí respektovat pravidla, která stanovili rodiče – nesahat do zásuvek, neotvírat okna. Jen dodržování těchto omezení umožňuje nerušené soužití celé rodiny.

„Nikdo z nás nemůže mít absolutní, neomezenou svobodu,“ píše Prekopová. „K lidskosti patří, že se člověk z ohledu na druhého stáhne, omezí, že přinese oběť; tím, že se vzdá vlastních egoistických nároků, jde druhému vstříc. Tak se z dítěte stane sociálně zralý člověk, který vnímá druhé a cítí za ně odpovědnost.“

Foto: 2× Hana Kunová, archiv