Děti se nerodí líné. Jak rozhýbat malé lenochy?

Autor: Isifa.cz

Kluci, kteří neumí kopnout do míče, holky, co se kvůli své postavě stydí při tělocviku, obtloustlí dospívající, kteří více než své spolužáky znají své „přátele“ ze seriálů… Mohou s takovými dětmi rodiče ještě něco dělat?

Jak zvednout zahálčivé ratolesti z gauče, od televize, od počítačových her, od populárního seriálu, od internetu? Mnozí rodiče už nad takovými otázkami dávno mávli rukou a rezignovali. Co by jim poradili odborníci?

Chyby hledejte nejdřív u sebe, milí rodiče

„To naše dítě se nezvedne od počítače!“ „Naše malá vyspává o víkendu do oběda a pak se jen dívá na televizi. Proč si nejde chvíli hrát ven?“ „Kdyby Adámek taky trochu sportoval, akorát se mu pak ve škole smějou!“ Na lenivé děti si nejčastěji stěžují právě jejich rodiče. Důležité je si ale uvědomit, že za svoji lenost, nemotornost a nechuť k pohybu nemohou děti samy. Oslovení odborníci se shodují v tom, že prvním krokem, který rodiče, pokud budou chtít naučit své děti lásce ke sportu, budou muset udělat, je podívat se do zrcadla – tedy sami na sebe.

Mentální koučka pro sportovce Kateřina Vejvodová vysvětluje, že ani ona proklínaná moderní virtuální zábava nemůže za vše – na vině jsou častěji rodiče, kteří si jejím prostřednictvím usnadňují péči o své ratolesti. „Virtuální zábava je jednoduchou formou jak dítě zabavit, aniž bychom s ním museli trávit čas. Když se věnuje monitoru, můžeme v klidu vykonávat jakoukoliv jinou činnost a mít čas pro sebe. Bohužel se to pak odrazí na celkovém vývoji dítěte i na jeho sociálních vazbách a vztazích. Pokud děti uvidí, že rodiče sportují (jsou pohybově aktivní – klidně i ve formě procházek, stavění sněhuláka apod.), budou k tomu tíhnout také.“

Děti se nerodí od přírody líné. Naopak. Mnohé z nich bývají již jako batolata velice čiperné. Později je ale mohou „uzemnit“ líné návyky. Rodiče jsou jejich nejdůležitějšími životními vzory. Takže pokud maminka s tatínkem celý víkend nevytáhnou paty z domu, nechtějí jezdit na výlety, nechtějí si jít zakopat s míčem a říkají, že přát si kolečkové brusle od Ježíška je hloupost, nemohou ani očekávat, že jejich ratolesti budou milovníky všemožných sportovních aktivit.

Opak: Dítě přetížené ambicemi rodičů

Dalším extrémem jsou rodiče, kteří své děti přetěžují nebo si jejich prostřednictvím realizují své vlastní sny, a to i ty sportovní. „Důležitým aspektem může být naopak i další extrém – tzn. rodiče se snaží dítěti nalézt co nejvíce možných kroužků nebo od raného dětství vést dítě k určitému sportu, který však opět vyžaduje veškerý volný čas dítěte. V případě tohoto druhého extrému se pak může stát, že si dítě časem vypěstuje až nechuť ke sportu. Není to tak samozřejmě vždy. Problém je většinou v momentě, kdy si rodiče naplňují své ambice a touhy po sportu, ke kterému pak vedou dítě,“ říká dětská psychoterapeutka Lucie Bělohlávková. Kateřina Vejvodová upozorňuje, že kromě vztahu dítěte ke sportu může takový přístup narušit i vztah mezi dítětem a ambiciózním rodičem.

Nemotora je terčem posměchu

Sportovní aktivita je přitom v životě dítěte nesmírně důležitá. Dle Lucie Bělohlávkové je prostředkem seberealizace. S takovým termínem se častěji setkáváme u dospělých – hovořívá se o tom, jak je důležité, aby člověka naplňovalo jeho zaměstnání, měl uspokojivé zázemí, rodinný život. Tak může vypadat seberealizace dospělého člověka, díky které se cítí spokojený a úspěšný. U dítěte ale ke zvýšení sebevědomí dle psychoterapeutky dopomáhá právě sport, který mu kromě zvýšení fyzických schopností pomáhá i obstát v kolektivu ostatních. „Při terapii jsem se několikrát setkala s dětmi, které se staly terčem posměchu právě proto, že nebyly dostatečně dobré v pohybových aktivitách. Jak bych řekla slovy jednoho dítěte: ´To, že někdo neumí zpívat nebo kreslit, se toleruje, ale že mi nejde tělák, to je vidět a tak se to neodpouští.“ Pohybové aktivity se pojí s naší tělesnou schránkou, není to jen o nadání a talentu, ale i o tom, jak vypadáme, a pro každého je důležité, jak jej vnímají druzí lidé. S postupujícím věkem a blížící se pubertou je to jedna z nejdůležitějších oblastí, se kterou se děti popasovávají. A tak to samozřejmě s sebou nese řadu problémů, pokud se dítěti v této oblasti nedaří (snížené sebevědomí, sociální úzkost, v nejhorších případech šikana, mentální anorexie…),“ uvádí své zkušenosti z praxe Lucie Bělohlávková.

Pokud je narušen právě tento proces dětské seberealizace, může způsobit i pozdější psychické problémy a bloky v dospělém životě. Lucie Bělohlávková vzpomíná na jednoho svého pacienta: „Pamatuji si právě na příklad dospělého, milého, chytrého muže, pracujícího v IT oblasti, který trpí sociální fobií. Kvůli ní se mu nedaří najít kvalitní partnerský vztah ani navázat přátelské vztahy na pracovišti. Když byl malý, byl to právě ten ´tlustý chlapeček, co jen seděl celé dny doma u počítače´. Vztahy je schopen navazovat v podstatě jen virtuálně, v rovině osobní to neumí – absolutně si nevěří a sám to definuje, že mu prostě chybí ty společné volnočasové aktivity s dalšími dětmi ze ZŠ nebo střední školy.“ 

Sport krásně imituje život. Jak děti rozhýbat?

Sport navíc učí děti základním hodnotám. Skvěle to vystihla Kateřina Vejvodová, když celý problém shrnula: „Sport krásně imituje život, a právě proto je tak prospěšný. Utváří jakési modelové situace, pomocí nichž se dítě učí řešit obtížné situace v reálném životě.“

Nic ale není definitivní. Vše se dá změnit a i s malými nesportovci se dá „pohnout“. Samozřejmě ideální je pracovat s dětmi již od raného dětství, kdy je nejlepší rozvíjet základní pohybové dovednosti – schopnost udržet rovnováhu, běhat, skákat, házet a chytat míč. Vždyť na tom jsou založeny i ty nejprimitivnější dětské hry. Malé děti můžete naučit skákat panáka, hrát na babu, házet „pyramidu“ s míčem… „U hodně malých dětí bych jistě doporučovala sport, který rozvijí obecné motorické dovednosti – gymnastiku, atletiku, pohybové kroužky… a snažila bych se vyhýbat specializovaným jednostranně zaměřeným sportům, jako je např. tenis, golf, lukostřelba apod.,“ radí Kateřina Vejvodová.

U starších dětí si však rodiče musí uvědomit, že vše vyžaduje citlivý přístup. Od nepříliš aktivní ratolesti nelze očekávat, že se vypraví na dlouhou cyklistickou túru. Bohužel špatný přístup je dalším kamenem úrazu. Rodiče nejsou psychologové, i když by svět byl možná o něco lepší, kdyby jimi alespoň trochu byli. Ačkoliv naše děti často vypadají, jako že s nimi nic neotřese, jsou vnímavější a citlivější, než bychom mohli předpokládat. Prožívají své vnitřní konflikty, bojují samy se sebou, řeší mezilidské vztahy ve svých společenských skupinách… A tak může nevhodný zásah rodiče do tohoto světa způsobit často více škody než užitku.

Představme si třeba jedenáctiletou již dospívající mladou slečnu, která trpí nadváhou. Děsí se chvíle, kdy při tělocviku musí skočit přes švédskou bednu. A jejího rodiče, který „utužuje“ rodinnou atmosféru tím, že svoji dcerku častuje „žertovnými“ přezdívkami od otylky až po baculku. Snadno nám dojde, že to rozhodně není ideální stav. Samozřejmě je lepší brát vše s humorem, nicméně to, co je humorné pro jednoho, nemusí být humorné pro druhého. Jaké metody tedy doporučují odborníci?

Dítě může motivovat i obdiv k idolu

„Rodič má zkusit vysledovat, jaký sport by dané dítě zajímal. Ne to brát ze svého pohledu, ale z pohledu dítěte, všimnout si třeba, na jaký sport se rádo dívá v televizi nebo k jakému sportu by mohlo mít nějaké dispozice,“ doporučuje sportovní psycholožka Eva Šauerová. Dětská psychoterapeutka Lucie Bělohlávková k tomuto doplňuje i možnou motivaci dítěte posílenou obdivem ke sportovnímu idolu. To bych rozhodně nepodceňovala. Ze své zkušenosti nemohu mluvit o tom, jak mohou chlapce ke sportu přilákat známí fotbalisté, hokejisté, tenisté či jiní sportovci, moc dobře si ale vzpomínám na své vlastní dětství, kdy byly „in“ jihoamerické zpěvačky a každá druhá holka toužila tancovat latinskoamerické tance; a proč také ne?

Problém může nastat, když se dítě potýká ve vztahu ke sportu s psychickou překážkou. Jakoukoliv fyzickou aktivitu zkrátka odmítá a důvodů může být hned několik – za všechny bych jmenovala dětskou nadváhu a obezitu související velmi často s posměchem ostatních dětí a studem „postiženého“. Sportovní koučka Kateřina Vejvodová vidí právě tento problém ze dvou stran – posměch okolí může být samozřejmě na obtíž, může ale také působit jako hnací motor. „Velmi záleží na povaze dítěte a na tom, jak případný posměch snáší. Pokud vidíme, že ho to sráží, snažíme se najít kolektiv dětí, které budou podobné, a posměchu se vyvarovat (např. pohybové kroužky pro obézní děti). Pokud ho posměch vybízí k větší aktivitě a chuti ostatním dokázat, že ´má na víc´, může ho takové prostředí motivovat a působit prospěšně,“ říká Vejvodová. Lucie Bělohlávková dodává, že všechny sporty nejsou jen pro rozené „twiggy“ a doporučuje zkusit dítě orientovat na silové sporty nebo bojová umění. Vhodné je také zhodnotit to, zda je dítě spíše sportovec individualista, anebo preferuje kolektiv. Někdo opravdu nemusí být rozený fotbalista, i když si rodič může myslet, že „kopat do míče přece baví každého kluka“, a dá přednost třeba vytrvalostnímu běhu.

Sportovní psycholožka Eva Šauerová radí rodičům orientovat se na přirozené aktivity – v létě učit děti plavat, jezdit na kole, v zimě lyžovat a bruslit. „Důležitá je ale i úloha rodiče v celém procesu. Nejdůležitější je osobní příklad. Začít společně podnikat delší procházky po okolí, výlety na hrady a zámky, v létě jízda na kole, plavání. Chodit na sportoviště, pozorovat sportovce, hledat v okolí mimoškolní aktivity. Může to být třeba i jóga,“ říká Šauerová a já si při těch větách vzpomínám opět na své dětství, kdy malé dcerky pozorovaly, jak matky cvičí při VHS Olgy Šípkové, a často se také zapojovaly, nebo dokonce s maminkami na aerobic přímo chodily. Opravdu platí, že asi to nejlepší, co může rodič udělat, je jít sám příkladem.

Zkuste model S tebou mě baví svět

Moc se mi zalíbil nápad dětské psychoterapeutky Lucie Bělohlávkové. Rodičům, kteří se rozhodnou „rozpohybovat se“ společně s dětmi, doporučuje fyzické aktivity ve stylu populárního filmu S tebou mě baví svět. „Ideální situace je, pokud rodiče fungují v partě dobrých přátel, kteří také mají stejně staré děti, a tím pádem lze tímto způsobem dítě namotivovat (formou hry, ne závodů a násilných popasování s ostatními) – důležitá je legrace, nenucenost a především dobrý zážitek pro dítě, který podnítí jeho případnou touhu ´dát tomu sportu přeci jen šanci´…“ říká Bělohlávková a pokračuje: „Důležité je věnovat se dané aktivitě společně. Velký vliv zde mají rodiče… ideálně v partě prima lidí s prima dětmi (á la S tebou mě baví svět). Přátelské prostředí je nedílnou součástí. Tak se dá začít s čímkoli (lyžování, lezení na stěnu, běh, volejbal, kanoistika, …), pokud je to pojato jako legrace, zábava.“