Dermatilománie: Vždyť jsem si říkala, že dnes už se škrábat nebudu

Dermatilománie je nemoc, kterou neznají často ani odborníci. Pacienti neví, že jí trpí. Přitom se s ní nedá kvalitně žít. Začíná psychickým problémem a ten také způsobuje. Pacient se ocitá v uzavřeném kruhu. Lucie Šťastná se rozhodla pomoci všem, které dermatilománie trápí. Má s ní totiž sama zkušenost.

Dermatilománie je nemoc, o které se příliš neví. Bývá označována jako „posedlost kůží“ a je možné ji zařadit mezi obsedantně-kompulzivní poruchy. Nemocný trpí nejčastěji neustálým nutkáním se škrábat, vymačkávat si póry, neustále o své kůži přemýšlí a nemůže své myšlenky ovládat. Pacient není uspokojován bolestí, kterou si sám působí. Cítí jen nutkání. „Pokud věnujete vlastní pokožce pozornost (v jakékoliv formě) více než hodinu denně, pak už se jedná o nemoc,“ tvrdí Lucie Šťastná. Mladá žena sama o sobě říká, že ačkoliv je její život mnohonásobně lepší, než by si ho kdy vůbec dokázala vysnít, trápí ji stín minulosti, který se do jejího současného života promítá v podobě dermatilománie.

Následek chronického stresu a dlouhodobě potlačovaných emocí

Dermatilománie je psychické onemocnění, které má ale velmi nepříjemné fyzické projevy. Nejčastěji se jedná o následek chronického stresu, dlouhodobě potlačených emocí či prožitků. Na počátku může stát kožní problém. Asi dvě procenta pacientů se zprvu potýkají s atopickým ekzémem či akné, hlavní problém je ale v psychice. „Ačkoli jsem se setkala s případem, kdy dermatilománií trpí již minimálně tři generace žen, netvrdila bych, že se jedná o dědičnou poruchu – spíše se přikláním k názoru, že nemoc je možno vyvolat tzv. nápodobou,“ říká Lucie Šťastná.

Dermatilománie nastupuje zpožděně, i roky po prožitém stresu

Riziko tkví ve zpožděném nástupu. Původ nemoci leží nejčastěji v období dospívání, nemoc se zpravidla projeví až několik let poté. Proto pacient často ani neví, kde má jeho nemoc kořeny. „Nemocné lze zpočátku poznat jen velice těžko, protože svoje jizvy a pupínky na obličeji pečlivě maskují make-upem, a navíc mají po ruce vždy nějakou výmluvu (např. údajné alergie na nové krémy, zhoršení ‚akné‘ ze sluníčka apod.). Pokud mají postižená místa na dekoltu, končetinách nebo zádech, můžete si povšimnout, že tyto části těla neustále zakrývají a brání se návštěvám míst, kde by je museli odhalit (např. koupaliště). Naprosto jistě však nemocné poznáme podle stroupků, pupínků či ranek, které se jim podezřele dlouho nehojí, či již mají pokožku plnou jizev,“ vypráví Lucie Šťastná ze zkušenosti vlastní i sdílené. O dermatilománii totiž píše na svém blogu, kde chce motivovat ostatní, pomoci jim zbavit se nechtěné „kamarádky“.

Několik faktů o dermatilománii

  • 86 % pacientů tvoří ženy.
  • Pacienti se trápí nemocí zpravidla 12–14 let, než se rozhodnou vyhledat odbornou pomoc.
  • V 67 % případech je příčina v psychice pacienta.
  • 44 % pacientů je ve věku od 15 do 30 let, 40 % pacientů je ve věku od 30 do 50 let.
  • Jednou z hlavních příčin je únik od stresu. Při škrábání se mysl pacienta přestane zabývat stresovými podněty.
  • Jedná se rovněž o „ventilaci“ emočního bloku z minulosti.

Uspokojení ze škrábání střídají deprese a stud ze selhání

Když vzpomíná na své dětství, mluví o otci, který její přítomnost na světě dodnes ignoruje, o dědovi, který, když se dozvěděl o Luciině narození, se pokusil spáchat sebevraždu. Otčím, jenž byl o osmnáct let starší než její matka, ji ponižoval a pil víc, než bylo zdrávo.

Problémem dítěte a poté dospívajícího ale často bývá, že si věci vykládá po svém. Lucie ve svém světě za hlavní problém označila sebe. V důsledku tohoto psychického tlaku a stresu se u ní později rozvinula právě dermatilománie, a tak dnes hovoří o tom, jaké zažívala pocity vnitřního uspokojení, když, jak sama uvádí, „sebeútočila“ na vlastní tělo a následně prožívala deprese z toho, že „to zase nezvládla“.

Dermatilománii vyléčit lze, strach ale často přetrvává

I Lucie zakrývala škrábance a pupínky make-upem. Zeptala jsem se jí tedy na léčbu. Lze pacientům pomoct? Existuje léčba? „Ačkoli se jedná o běh na trochu delší trať, porucha vyléčitelná je – avšak s určitými limity. Znám případ ženy, která má po několikaměsíční úspěšné léčbě stále strach ze zrcadel. Jedna z uzdravených zase ví, že si nesmí za nic na světě sáhnout na obličej např. za účelem vymáčknutí nějakého póru, protože by nemoci propadla znovu. Takže pojem uzdravení je v případě dermatilománie velmi relativní – i po jeho dosažení je nutné dodržovat určitá preventivní opatření.“

Zpočátku prý mohou pomoct uklidňující medikamenty, díky čemuž je nutkání škrábat se menší. Problémem je však neinformovanost. Lucie Šťastná říká, že se setkala s psychology, kteří nevěděli o existenci dermatilománie, jiní odborníci hovořili jen o „zlozvyku“ nebo „vzácné nemoci“. „Symptomy se v menší míře mohou v lidském chování běžně vyskytnout a v tom případě byly a jsou považovány spíše za zlozvyk. U některých nemocných je však jejich intenzita a četnost následných kožních lézí natolik závažná, že vede k pocitům studu, zahanbení a sociální izolaci. To bylo důvodem pro vznik samostatné diagnózy,“ uvádí psychiatr Jan Hubeňák z Psychiatrické kliniky FN Hradec Králové, který se problematice narušování kůže věnuje v odborném časopise Psychiatrie pro praxi.

Dermatilománie / porucha narušování kůže

  • Hlavním příznakem je opakované onipování, škrábání, kousání, trhání, bodání nebo mačkání kůže, které má za následek kožní léze.
  • Léze jsou často doprovázeny infekcí a zjizvením.
  • K narušování kůže nemocní používají kromě nehtů a zubů také pinzety, špendlíky či jiné předměty.
  • Nejčastějšími lokalizacemi bývá obličej, krk, dekolt, paže a ruce.
  • K narušování kůže dochází jak na zdravé kůži, tak na kůži postižené kožním onemocněním (např. akné) nebo krustami po předchozím narušování.

Zdroj: MUDr. Jan Hubeňák, Ph.D.: Epilepsie a porucha narušování kůže, Psychiatrie pro Praxi, 2016

I pro malé povědomí o nemoci jsou nepřesné statistiky o pacientech. Poruchou podle nich trpí 1,4–5,4 % populace, „avšak vzhledem k tomu, že většina nemocných není o své nemoci zpravena, čísla mohou být ještě vyšší. Žádná oficiální česká statistika však v současné době neexistuje, což je jen logické vyústění současné globální neinformovanosti o existenci samotné nemoci, a to nejenom v řadách laické, ale bohužel i odborné veřejnosti,“ říká Lucie.

Psycholog Tomáš Novák se například ve své celoživotní praxi setkal s dermatilománií osobně pouze dvakrát, ale potvrzuje, že se jedná o skutečně závažný problém: „Setkal jsem se i s pravítkem, nožem, dokonce i kladivem coby předmětem ke škrábání.“ Doporučení typu „Neškrab se!“ a jiné, byť dobře míněné laické rady podle něj rozhodně nepomohou. Poruchu lze léčit pomocí behaviorální psychoterapie kombinované s farmakologickou léčbou, ale odborná pomoc se podle zkušeností nemocných nehledá snadno.

První pomoc: Zbavte se zrcadel a zalepte si ukazováček a prostředníček

Lucie Šťastná se prý setkala i s radami typu: „Musíte se s tím poprat sama.“ I z toho důvodu se rozhodla pomoci lidem s podobnou nemocí a sepsala Příručku první pomoci pro dermatiloman(k)y, ve které radí například zakrýt všechna zrcadla v domácnosti, nerozsvěcovat si v koupelně, při plánované péči o sebe sama a konfrontaci s vlastním tělem (koupání, oblékání, líčení apod.) si nastavit stopky na dvě až tři minuty a tento čas nepřekročit, změnit nárazově délku nehtů a konečně si také zalepit ukazováček a prostředníček náplastmi a všechny tyto kroky udělat naráz. Ve svém e-booku popisuje Lucie Šťastná své zážitky s nemocí, své prožívání chorobných stavů, a navíc přidává i cenné rady, kterých se jí samotné od odborníků nedostávalo.

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 18. 2. 2017 1:13