Deprese je léčitelná

Autor: Isifa.cz

Depresi sami nevyléčíte. Pokud jde o „pravou“ depresi, nikoli o blbou náladu, samoléčitelství a domácí pokusy stav jen zhorší. Péče druhých depresi dokonce posiluje.

Deprese, lidově depka, je termín vymezující široké spektrum stavů. Vše od rozlady po prohře v okresním přeboru v košíkové až po situaci „zbytečného člověka“ Oblomova. Toho, jehož spisovatel Gončarov již kdysi dávno popsal jako neschopného sám se otočit na lůžku či pojíst. Z depresivní pasivity onoho nešťastníka nevyvedla ani čistá láska dívky Máši. V rozličné intenzitě občas postihuje zhruba každého pátého člověka. Být depresivní neznamená být nenormální či blázen.

Nemoc je léčitelná. Podle bonmotu z USA se to děje jak léčbou bohatých – psychoterapií, tak i léčbou chudých – farmakoterapií. V našich podmínkách by „léčba slovem“ měla být záležitostí první volby. Nepostačí-li, je třeba nasadit léky. Optimální pak je kombinace obého. Jak známo, psychiatr působí buď psychoterapeuticky nebo psychotraumaticky. Jak zapůsobí na pacienta, jenž na návštěvu v ordinaci musel čekat několik týdnů, aby se mu pak lékař věnoval ve statistickém průměru sedm minut, je otázka nejen pro inženýry lidských duší, ale i pro architekty péče o ní.

Urob si sám?

Samoléčitelství není v případě deprese ta správná cesta. Přesto existuje řada postupů i přístupů, jež si můžeme ordinovat sami.

První zní: Neprokrastinujte léčbu. Depresivní lidé léčbu spíše odmítají. Jiní mají snad až fobii z užívání uváženě předepsaných léků. Za své morální východisko považují výrok: „Ani aspirin!“ a zbytečně se trápí. Nezanedbatelné zastoupení má i odlišná skupina. Její heslo: „Neurol a Lexaurin od kamarádky jsou O.K.!“ Užívají samoobslužně, pokoutně získané léky. Nejde o antidepresiva, zato jsou návyková. Opravdová léčba se díky jim odkládá.

Péče druhých depresi posiluje

Jsou to paradoxy… Cituji z odborné publikace: „Depresi posiluje pozornost a starostlivost ze strany druhých lidí.“ Proč tomu tak je? Při lehčích depresích a poruchách nálady obvykle hledáme rameno, na němž se lze vyplakat. Pokud se tak děje opakovaně, posilují se libé pocity opory. Odborně řečeno – prožitky kladné interakce. Dochází k opakování, vzniká začarovaný kruh. Řeč o depresi spojená s vlídným zájmem a povzbuzením ji pak posiluje. Tudíž nepomáhá hlazení (do vyhlazení normality). Nepomáhá ani bujaré: „Vzpamatuj se, hlavu vzhůru!“

Podstatné je pacienta přesvědčit k léčbě. Jednat vlídně, leč rázně, a nerozmazlovat ho.

Věřte mi, nebyli jste Hitler ani Čachtická paní

Občas se setkávám s klientem, jemuž jakýsi dobrodinec za značný peníz namluví, že deprese je trest za jeho hříchy v minulém životě. To, že podobné názory lze občas najít i v knize jisté psycholožky, je důkazem naprosté svobody tisku. Připouštím, že mi z podobných hloupostí naskakuje kopřivka.

Nic na tom nemění, že deprese probíhající „dnes a nyní“ může mít kořeny v minulosti. Je to především rodinná historie, typ rodinné výchovy, některé osobnostní rysy výrazně ovlivněné dědičností, různá neštěstí a negativní dopad různých tragických životních událostí. Též gender – u žen je výskyt deprese častější než u mužů. Dodejme klípek: Mladá psycholožka psychiatrického zařízení v Jeruzalémě žádala nedávno po ústavním lékaři pro pacienta předpis antidepresiv. Muž opáčil: „To nic, depresivní jsme tady všichni…“

Místo žíněné košile něco příjemného

V souvislosti se zbytečným sebeobviňováním říkávám klientům – sundejte si žíněnou košili kajícníka. Pomáhá to. Samo o sobě to nestačí. I bez nepříjemné košile, ale i tak se lze slovy básníka „třást ve vesmírném chladu“. Musíme ji nahradit něčím příjemným. Přinejmenším lze do hledání příjemnosti zapojit smysly.

Jak pomohou smysly při depresi

  • Zrak - potěší pohledem na krásný obraz, květinu nebo přírodní scenérii. Nabízí se i povzbuzující četba.
  • Sluch – především hudba, ale třeba i zpěv ptáků.
  • Čich – libá vůně. Bojovníky za optimální životní prostředí to nepotěší, ale nemusí jít jen o vůni květin, lesa či kvalitního parfému. První pomoc může nabídnout i oblak ze spreje anti-perspirantu.
  • Hmat - namátkou masáž, koupel.
  • Chuť - Potěšení dle osobních preferencí. Například čokoláda je obecně uznávaný antidepresor.

H. J. Eysenck, významný britský psycholog, konstatoval, že proti úzkosti – a ta nemá od poruch nálady příliš daleko – pomáhá zejména sex, jídlo a autogenní trénink. Vše jsem vyzkoušel a mohu doporučit. V článku Doporučení otylého psychologa při otylosti snadno zjistíte, v čem z uvedeného vynikám.

Příjemné aktivity jsou významný antidepresor. Je-li to jen trochu možné, nerezignujte na ně.

Sledujte se zájmem i své negativní myšlení

Myslíte negativně? No a co! Být depresivní a přemýšlet o šťastných, pozitivních záležitostech, to nejde dohromady. Negativní myšlenky lze ovšem sledovat s nadhledem, se zájmem, a nepropadat jim.

V tomto směru pomáhá technika přezdívaná „totálka“. Termín je převzat z hovorového označení totálně zničeného auta po havárii. V souvislosti s naším zájmem lze použít i termín nafouknutí. Jde o zrušení drtivého efektu negativních myšlenek tím, že je přeženeme do absurdna. Cítíme se depresivní. Následovat bude státní smutek v ČR, poté v celé Evropě. Z rozhodnutí EU bude vyhlášen zákaz usmívání. Dopadne to u nás jako ve vánočním televizním hitu Pyšná princezna. Nakonec bude ovšem zrušena nejen televize, ale i Vánoce. Všude bude Islámský stát…

Chválit se musíme sami. Tuhle práci za nás nikdo neudělá

Typickým pro deprese je podceňování toho, co jsme udělali správně, a přeceňování naopak toho, co se nepovedlo.

Všímejte si toho, co jste zvládli, dosáhli, stihli, dokázali, i když jde třeba o zdánlivé samozřejmosti. Namátkou například, když přijdete včas do práce – samozřejmost, ale mnohým se nepovede. Co se povedlo vám, zapište. Zvláště při pozitivním vývoji lze porovnávat počet „OK činů“ v jednotlivé dny. Kladné ocenění zaslouží i pokus o něco dobrého. Každému se něco občas nepovede, alespoň jste to zkusili.

Být depresivní znamená být v nejlepší společnosti

S více či méně výraznými poruchami nálady a depresemi se potýkali i vynikající lidé. Mohou inspirovat mimo jiné i ve způsobech vyrovnání se s oním černým psem. Autor psího označení Winston Churchill třeba i v tom, že ani tvrdý a těžký boj není ztracený. Václav Havel nám může mj. připomenout, jak mnohdy absurdní tohle trápení je. Miloš Kopecký pak ukazuje, že smát se lze, i když se chce plakat. Jeho silvestrovská parodie na Mackie Messera je alespoň pro mne lékem, pokud mi lehká dysforie podsouvá úvahy ve smyslu „mládí pryč, staroba siroba“.

Velké plány? Ne, malé a jasné kroky

Jak se krájí salám? Jak jinak než na jednotlivá kolečka. Ostatně spolknout celou šišku uzeniny není možné. I složité úkoly rozdělte na jednotlivé, co nejkonkrétněji popsané kroky. Obecné, velké cíle jsou obvykle nedosažitelné. Postupujeme raději krok za krokem.

Např.: „Chci zvítězit nad svojí depresí.“ – Inu, jak jinak, ale je to proklamace bez špetky reálného návodu, jak toho dosáhnout.

„Chci zvládnout své depresivní úvahy.“ - Cíl je sice konkrétnější, ale žádný návod nenabízí.

Pokud se objeví katastrofická myšlenka, zvládnu ji stoptechnikou.“ – Lepší než předchozí, ale je nám jasné, co to je stoptechnika?

Pokud se objeví katastrofická myšlenka, řeknu: „Stop, klid, zvládnu to!“ – To je asi nejlepší formulace, zvláště pokud jsme takový postup již nacvičili společně s autogenním tréninkem.

Židovský vtip z protektorátu dí: „Pesimisté jeli do USA, optimisté do Terezína.“ Varování před nadměrným optimismem je jistě na místě. Leč pohroužit se do pesimistických úvah, jež jakýkoliv náznak strázní vnímá osobně, nezměnitelně a trvale – to depresi zhorší a nic nevyřeší. Naopak ve většině případů a strázní platí: Není to osobní, není to nezměnitelné a není to zničující. Aneb co tě nezabije, to tě posílí.

4 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 12. 3. 2015 14:23