Co ukázala krev nejstarší ženy světa

Autor: Isifa.cz

Měli bychom si všichni nechat co nejrychleji odebrat kmenové buňky a pak pravidelně postupovat omlazovací kúru, podobně jako čarodějnice užívaly k pití či koupeli krev mladých dívek?

Hendrikje van Andel-Schipperová (1890–2005) byla jedním z velmi mála lidí, kteří se prokazatelně dožili 115 let (pomiňme hraběte Draculu, horaly bez rodných listů nebo Gruzínce, o jejichž dlouhověkosti tak rád slýchal Stalin). Ba co víc, až do konce byla při jasném vědomí, netrpěla ani poruchami oběhového systému.

Před svou smrtí odkázala své tělo vědě, aby se mohlo zkoumat, co zapříčinilo její dlouhověkost.

Rozhodující schopnost: dělení kmenových buněk

Hendrikje van Andel-Schipperová i její příbuzní souhlasili, aby výsledky zkoumání byly zpracovávány a publikovány bez jakéhokoliv omezení či nutnosti zachovávat anonymitu. V časopisu Genome Research byly nyní výsledky analýzy krve i dalších tkání této ženy publikovány. Shrnutí přináší např. New Scientist.

Základní závěr zní: naše životnost je limitována schopností dělení u kmenových buněk. Jakmile se vyčerpají, přestane fungovat obnovování tkání. Jak se na serveru Vitalia.cz již několikrát psalo (Kofein a alkohol mají vliv na geny. Jenže opačný), člověk (respektive všechny mnohobuněčné organismy) v jistém smyslu balancuje mezi stárnutím a rakovinou. Buňky, vyjma např. těch pohlavních, mají přednastaven určitý maximální počet dělení; při každém z nich se zkrátí část zvaná telomera, až nakonec dělení ustane úplně.

Pomohly by „buňky na horší časy“?

U paní Andel-Schipperové platilo na konci života něco podobného. Asi dvě třetiny jejích bílých krvinek pocházely původně z pouhých dvou kmenových buněk (to se zjistilo porovnáváním mutací, které se hromadily v průběhu dělení), většina linií už tedy dávno ztratila schopnost se dělit a vymřela. Telomery bílých krvinek byly prakticky zcela ostříhané, např. v porovnání s buňkami mozku, jejichž schopnost dělení je v dospělosti velmi omezená. Pro srovnání: odhaduje se, že se narodíme s asi dvaceti tisíci krevních kmenových buněk a v každém okamžiku z nich zhruba tisícovka prochází dělením.

V tomto aspektu tedy stopatnáctiletá žena měla nejspíš „jen“ štěstí. Zdá se, že zde narážíme na omezení lidského života, přes které prostě nejede vlak, alespoň běžnými prostředky ne. Vedoucí výzkumného týmu Henne Holstegeová z amsterodamského VU University Medical Center metaforicky uvádí, že život se zkracováním telomer dohoří jako knot svíčky. Jak se výzkumníci i komentátoři shodují, bylo by třeba si zřejmě na počátku života (nebo alespoň čím dřív, tím líp) nechat kmenové buňky různých typů odebrat, uchovat a pak průběžně doplňovat. Alespoň u krve by to jít mělo jednoduše injekcí, v případě jiných tkání by postup musel být samozřejmě složitější.

Zdraví i ve sto patnácti

Jak již bylo řečeno, omezené dělení je prevencí rakoviny, naopak nádorové buňky se dokáží dělit nepřetržitě. I tak ale s věkem a tedy rostoucím počtem mutací pravděpodobnost rakoviny stále stoupá. Jak to, že se podobně nezvrhla i některé z mutací v průběhu dlouhého života paní Andel-Schipperové? Původ krevních a dalších buněk se určoval právě podle mutací, takže víme, že se jich v průběhu života opravdu nahromadilo obrovské množství, byly ovšem neškodné. Závěr z toho zní, že za dlouhověkost není v tomto případě odpovědná nižší rychlost mutací, ale dokonale pracující imunitní systém, který dokázal škodlivé mutace vyhledávat a příslušné buňky likvidovat a nahrazovat.

Každopádně tak kompletní analýza somatických mutací (tj. takových, které se nahromadí v průběhu života jedince) dosud údajně provedena nebyla, takže v datech se vědci teď mají možnost důkladně přehrabovat. Dalším zajímavým výzkumným směrem je fakt, že Hendrikje van Andel-Schipperová netrpěla ani ve sto patnácti letech Alzheimerovou chorobou či jinými formami demence. Pravděpodobnost Alzheimerovy nemoci s věkem stoupá, těsně po osmdesátce dosahuje asi třiceti procent. Zajímavé tedy bude vzít na jedné straně genomy lidí, kteří onemocněli v nízkém věku, a porovnat je s genomem ženy zdravé i ve sto patnácti. Tím můžeme odhalit jednak rizikové genetické varianty a jednak ty, které před chorobou poskytují zásadnější ochranu. Další otázkou samozřejmě je, co s těmito výsledky dál budeme dělat…

5 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 17. 5. 2014 23:13