Církev a sex – bez obalu

Před nedávnem mě zaujala polemika k článku v příloze Lidových novin, v němž mladá žena líčila své těžkosti, které jejímu životu způsobovala sexuální morálka katolické církve. Popisovala i deziluze, které přiznávali jiní věřící. V diskuzi, jež se k článku rozpoutala, se vyjádřil i jeden teologicky fundovaný čtenář, který upřímně míněné zpovědi autorky vytýkal zaujatost a zkreslování církevního učení. Na závěr své výzvy po objektivním informování napsal: „Odborníci na katolický sex, spojte se!“  Dobrá, tady je nezaujatý článek o sexu, který cituje z učebnic, z nichž studují budoucí kněží. 

Nejprve trochu nezbytné církevní terminologie: Pojem „hřích“ se nevztahuje pouze k oblasti sexuální morálky, ale míní se tím každý špatný lidský skutek. „Těžký“ nebo „smrtelný“ hřích znamená vědomé a dobrovolné přestoupení Desatera v závažnějším ohledu.

Následkem těžkého hříchu se člověk odděluje od Boha. Podle katolického učení to znamená, že kdyby hříšník zemřel, aniž by svého provinění litoval a dosáhl tak odpuštění, stráví svou věčnost v pekle.

Sjednotit krutou realitu věčného zavržení s Božím milosrdenstvím bylo a je těžko představitelné nejen pro kacíře všech dob, ale i pro moderní teology. Ačkoliv se mnozí z nich snaží dopad tohoto základního dogmatu maximálně zmírnit a někteří z teologů dokonce mluví o tom, že do pekla přijdou pouze ti, kdo to vyloženě chtějí, faktem je, že církevní dogmata se už ze své podstaty ani zde nemohou měnit, protože by se tím popřel jiný základní článek katolické víry – o neomylnosti církevního učení.

Zemřít ve stavu neodpuštěného těžkého hříchu je tak pro věřícího katolíka tím nejhorším myslitelným zlem, protože to znamená prožít věčnost ve stavu, na němž se i ti nejliberálnější křesťanští myslitelé shodnou, že je víc než nepříjemný.

Sex mezi svobodnými neboli smilstvo prosté

I lidem neznajícím církevní učení je všeobecně známo, že věřící mohou souložit až po svatbě, v opačném případě porušují 6. Boží přikázání „Nesesmilníš“. Prosté smilstvo, čili soulož mezi dvěma svobodnými osobami, je pochopitelně považováno za těžký hřích. O soužití nesezdaných se učebnice morálky vyjadřuje: „Konkubinát je smilstvo, které má ráz trvalosti.“

Pojem „smilstvo“ ovšem zahrnuje nejen jakoukoliv sexuální aktivitu mimo manželství, ale i každou sexuálně zabarvenou mluvu nebo i pouhou nemravnou myšlenku či představu, které se věřící oddává. Zcela dobrovolné pohlavní vzrušení (vůlí chtěné a přijaté) je těžkým hříchem, i když nevyvrcholí v orgasmu.

„V manželství tyto úkony (nedokonaný sex, vzrušení) jsou včleněny do finality manželství, mohou najít své vyvrcholení v pohlavním styku, u svobodných však svou povahou směřují k poluci, nemají proto žádný reálný vztah k cíli sexuality, jsou proto proti přirozenosti a tím pádem těžce hříšné.“ 

„V zásadě platí, že jakákoliv pohlavní rozkoš vyhledávaná mimo manželství (i když nepatrná, ale skutečně pohlavní) znamená těžký hřích (podle Kongregace sv. Officia z r. 1661).“

O polibcích a objetích mezi svobodnými lidmi se morálka vyjadřuje:

„Jsou-li vyjádřením určité sensuality, bývají většinou… lehkým hříchem. Příliš těsné objetí s přitisknutím sexuálních kritérií bývá již většinou těžce hříšné.“

Masturbace

Velikost tohoto „provinění“ se podobně jako u jiných přestoupení odvíjí od míry dobrovolnosti, s jakou se hříšník činnosti oddává.

„Je masturbace těžkým nebo lehkým hříchem? Jedná-li se o chtěný úkon, jedná se s největší pravděpodobností o těžký hřích, je-li vyvolána sexuální tenzí, depresí mysli apod. bez předchozího úmyslu, lze předpokládat, že zde není těžká vina.“ 

Nepřípustné je i napomáhání poluci: Pius XII. v jednom církevním dokumentu z r. 1956 zdůrazňuje, že není dovoleno vyvolat poluci ani za účelem získat semeno k lékařským účelům.

„Kdo se probudí ze spánku a cítí nebezpečí poluce, nesmí poluci sám vyprovokovat, ale nemusí se snažit ji potlačit. Jestliže někdo po probuzení shledá, že vlastní rukou si přivolává poluci, nechť ruku klidně vzdálí od pohlavního orgánu, jestliže se mu to nepodaří, nejedná se o těžký hřích pro nedostatek svobody…“

Sex v manželství

Jedině v manželství je sex povolený. Dokonce se připouštějí i milostné předehry, pokud jsou přípravou k samotnému pohlavnímu styku:

„Proti vášnivosti a vynalézavosti při manželském styku, jak to obsahují hry lásky… není třeba nic namítat.“ 

„Tyto úkony jsou dovolené proto, protože jsou vzájemné, dějí se mezi manžely a tvoří proto určitou morální jednotu s předcházejícím nebo následovným pohlavním stykem.

Nedovolenými se stanou tehdy, jestliže vyvrcholí v orgasmu, v poluci. Nedá se mluvit o hříchu, jestliže k poluci dojde per accidens (nepředvídala se)­.“

Antikoncepce s výjimkou určování plodných a neplodných dnů ženy je nepřípustná:

„Manželská láska musí být plně lidská, výlučná a otevřená pro nový život.“ Encyklika Humanae Vitae (1968) a potvrzeno na synodě r. 1980 v Římě.

Snahu zabránit početí nového života v manželství nazývají moralisté manželskou onanií:

„Onanie v tomto smyslu je každé užití manželství, při kterém na základě lidského zásahu je zabráněno početí nového života.“

Středověk neskončil

Čtenáře, který se prokousal až sem, nejspíš napadne, jak by asi vypadal život ve společnosti, která by podobné zásady uznávala doslovně, a pravděpodobně se mu vynoří myšlenkové asociace vztahující se ke středověku. 

Ovšem ve středověku nebyl postoj církve k sexuálním prohřeškům zdaleka tak restriktivní, jak by si současník představoval. Selhání v sexuální oblasti samozřejmě bylo považováno za hřích, ale vzhledem k učení o hříšné lidské přirozenosti bylo podobné hříšné jednání vlastně něčím přirozeným, co se víceméně tolerovalo. Nemalé procento kněží například mělo nelegitimní děti. Chování, které se z dnešního pohledu jeví jako pokrytecké, ve skutečnosti logicky vycházelo ze všeobecného přesvědčení tehdejší doby.

Spíše než oddělit sexualitu od kněží usilovala církev oddělit sexualitu od (vyšší) lásky. Věřilo se, že běžná lidská láska náleží k nižším animálním instinktům stejně jako sexuální zkušenost. Na druhé straně vyšší „duchovní láska“ k Bohu a k církvi měla prioritu a oddanost této lásce nesměla být ohrožena žádným sexuálním projevem ani „nižší“ lidskou láskou. Každý silný vztah představoval hrozbu životu v oddané zbožnosti.

Pokud měl hříšný vztah duchovního pouze sexuální charakter a jeho láska a oddanost k církvi zůstávaly nerozděleny a neodkláněly se k matce zplozených dětí, církevní nadřízení přivírali oči. Duchovní tak byl vystaven signálům té skutečně platné, nepsané morálky: Se ženou se můžeš vyspat, ale oddaně ji milovat, nebo dokonce opustit pro ni svou službu nesmíš!

Nepřipomíná vám shovívavý postoj tehdejších církevních představitelů vůči sexuálním pokleskům středověkého kléru podobně nedůsledné vypořádávání se s delikty duchovních v éře nejsoučasnější?

Snad až na dva rozdíly: Jednak dosah na psychiku současných dětských obětí znemožňuje vidět v těchto  aférách pouhé lidsky omluvitelné „hříšky“. A za druhé – neodehrávají se v „dávno překonaném“ středověku.

Zdroje: Albert Beneš OP, Morální teologie; Jiří Skoblík: Přehled křesťanské etiky; The Nature of the Psyche

Ilustrační foto: agentura SXC, Isifa.cz