Čeští maloobchodníci hlásí: Není pravda, že neexistujeme

Idea národního maloobchodního potravinářského řetězce, po kterém veřejně a opakovaně v minulosti volal prezident ČR Miloš Zeman, je naplněna. Respektive, je institucionalizována.

Sítě prodejen ve vlastnictví tuzemského kapitálu na našem trhu existovaly totiž po celé polistopadové období. Nebyly ale zrovna v pozornosti politiků a médií a tedy nebyly vnímány spotřebitelskou veřejností. Především pak ve velkých městech.

Maloobchodníci se sdružují

Tyto sítě, které lze označit jako pokračovatele někdejších prodejen typu Jednota, působily totiž především v obcích a v menších městech pod deštníkem Svazu českých a moravských spotřebních družstev jako skupina COOP. Nyní se ke svazu přidalo dalších pět maloobchodních sítí, kromě spíše regionálního prodejce Brněnka také další společnosti s celostátní působností, tedy ČEPOS – Česká potravinářská obchodní a.s., ENAPO OBCHODNÍ a.s., Družstvo CBA CZ a Družstvo ESO Market a vytvořily Asociaci českého tradičního obchodu (AČTO). AČTO je přitom členem Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR (SOCR ČR) a její prezident Zdeněk Juračka je zatím i nadále viceprezidentem SOCR ČR pro oblast obchodu.

Tak či tak vznikl, jak sama AČTO uvádí, historicky první a největší konsolidovaný subjekt, který sdružuje tuzemské maloobchodníky z oblasti malého a středního podnikání. Podíl AČTO na tuzemském maloobchodu totiž činí zhruba 25 procent a disponuje zhruba 7000 obchody. Je to tedy poměrně významný hráč, který musí být brán vážně – což byl nepochybně hlavní důvod vzniku tohoto uskupení.

To se již také představilo poslancům zemědělského výboru parlamentu s cílem vyvrátit mýty o tom, že v ČR nejsou žádní tuzemští maloobchodníci. Dlužno říci, že minimálně podle mediálního obrazu maloobchodu to tak vypadá, neboť pokaždé, když se v nějaké souvislosti maloobchod zmiňuje, dodává se obvykle k identifikaci jeho obrazu spojení „nadnárodní obchodní řetězce“.

Národní řetězce nabídnou výhodnější ceny dodavatelům

Jinými slovy – i národní řetězce existují, a začínají dávat veřejně najevo svou existenci. Otázkou samozřejmě zůstává, čím se budou lišit od prodejců nadnárodních. AČTO přitom tvrdí, že ve svých obchodech prodává větší podíl národní potravinářské produkce a chce tento podíl, který údajně činí 75 až 80 procent, ještě dále rozšiřovat. Což ale nemusí být ten hlavní bonus těchto prodejců.

Daleko větším přínosem by mohlo být spíše zkrácení dodavatelsko-odběratelského řetězce, protože, jak již bylo řečeno, drtivá většina prodejen AČTO působí na vesnicích a v menších městech, kde ovšem také zároveň působí zemědělci a regionální výrobci potravin. I proto AČTO při své prezentaci v parlamentu vyzvala ke spolupráci všechny potenciální dodavatele výrobků, které by bylo možné v jejich prodejnách nabízet. Což šlo jistě i do současné doby, problém tkvěl ale ve dvou rovinách. 

První z nich byla a zřejmě stále ještě je velmi malá informovanost zemědělců – producentů zemědělských surovin, které lze obchodovat bez nějakého dalšího technologického zpracování, což je mimo jiné celá oblast ovoce a zeleniny. AČTO tvrdí, že by jim dokázalo nabídnout výhodnější ceny tak, aby nebylo nutné neprodejnou produkci likvidovat. Zdali se to podaří, ukáže čas. Druhým problémem, stejně jako při dodávkách zemědělských surovin a potravin do jiných maloobchodních sítí, je logistika (doprava) zemědělských surovin a potravin do prodejen zejména od takových firem, jejichž produkce je malá. To musí AČTO řešit stejně jako velké sítě, což ostatně na jednání v parlamentu také zaznělo. 

Ani oni nevědí, co je česká potravina

Faktem ale je, že díky plošnému pokrytí území ČR a dokonce i existenci centrálních skladů má AČTO v řadě regionů minimálně k zemědělským prvovýrobcům i producentům regionálních potravin spádově blíž. Navíc lze využít v poslední době rostoucí zájem o české potraviny, byť i sami představitelé AČTO si kladou otázku, co to vlastně česká potravina je a požadují její definici. To ale zřejmě příliš strategické není. 

„Českostí“ původu surovin a potravin se zaštiťuje celá řada potravinářských produktů, málokterý z nich ale zcela stoprocentně český tak, jako to vnímá spotřebitel, skutečně je. Spíše než českostí potravin by bylo asi vhodné zabývat se tuzemským původem příslušných surovin, což je dohledatelné, kontrolovatelné a korektní. U finálních výrobků, zejména takzvaných směsných potravin skládajících se z několika, ale také z několika desítek složek, zahrnuje v praxi výroba potravin, u nichž by byla každá složka dokladatelně tuzemského původu, jen malé množství takto potenciálně označovaných výrobků.

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 12. 10. 2014 10:58