České potraviny na trhu – jak je poznáte?

Autor: Isifa.cz

Jak poznáme český výrobek? Nově má nejméně 75 % složek k výrobě „české potraviny“ pocházet z ČR. Zbytek odkudkoli. Taková definice české potraviny je nepřijatelná.

Spotřebitel nemá mnoho nástrojů, jak se „spolehlivě“ orientovat ohledně bezpečnosti a kvality výrobků a služeb na trhu. V orientaci mu mají napomoci značky kvality, které jsou používány pro potraviny i výrobky nepotravinové, a i pro služby.

Skutečnost je ovšem taková, že důvěryhodnost značek je různá a nezřídka spíše problematická. Spotřebitel se není schopen v přemíře značek orientovat a neví, na které se spolehnout, jak je odlišit s ohledem na jejich přidanou hodnotu, pokud nějakou vůbec mají. Sdružení českých spotřebitelů nedávno hodnotilo značky pro kvalitu potravin na trhu; z dvanácti prověřovaných značek splnily přijatelně základní kritéria stanovená sdružením pro značku kvality pouze dvě značky: To není pro spotřebitele dobrá zpráva.

Český původ jako marketingový nástroj

Pro mnohé spotřebitele je nyní důležitý původ potraviny. Nebudeme zde nyní rozebírat, zda je to skutečně hodnověrná informace o kvalitě produktu. Skutečností je, že výroba i obchod tuto vlnu využívají a stavějí na ní při dodávání a prodeji potravin. „Český výrobek“ je nyní prostě dobrou značkou a takové označení dobrým marketingovým nástrojem. Problém je, že český výrobek není legislativně definován a každému subjektu je v zásadě umožněna vlastní interpretace a postupy.

Lze proto vítat, že ministerstvo zemědělství připravilo návrh vyhlášky o způsobu označování potravin. Jeho součástí je i pokus „standardizovat“ pojem „česká potravina“ stanovením určitých kritérií.

Přínosy vyhlášky

Vyhláška samotná bude spotřebiteli nesporným přínosem. Upřesňuje totiž řadu omezení ve vztahu k označení potravin, které výroba i obchod široce využívají, či lépe zneužívají.

Jedná se o pojmy typu „domácí“, „čerstvý“, „živý“, „čistý“, „přírodní“ nebo „pravý“, které často uvádí spotřebitele v omyl. Podobně je tomu s údajem, že výrobek je „natural“ nebo „poctivý“, ale také třeba „dia“. Upřesnění vymezení těchto a dalších údajů velmi oceňujeme.

Za přiměřené opatření lze považovat navržené ustanovení, že balená potravina, která obsahuje více než 2,5 % soli, se označí obsahem soli v procentech hmotnostních. To je rozhodně lepší než iniciativy sociálního inženýrství na bázi regulace spotřeby umělým navyšováním ceny „nezdravých“ (?!) potravin.

Definice české potraviny je nepřijatelná

Nadšení z návrhu vyhlášky ale opadne, když se dostaneme k ustanovení, kterým ministerstvo zamýšlí vydefinovat „český výrobek/potravinu“. Jak uvádím výše, iniciativu samotnou lze pochválit, navržené znění ale již méně. Navržený způsob je totiž zaměřen proti spotřebiteli a je proto pro nás, coby Sdružení českých spotřebitelů, nepřijatelný.

Spor jistě nevyvolá podmínka, že potravinu je možné dobrovolně označit slovy „česká potravina“, pokud výrobek byl vyroben na území České republiky, a že i výrobce je podnik usazený na území České republiky (i když druhá podmínka už může být poněkud kontroverzní).

Pro nás, spotřebitele, je však problémem ustanovení, že nejméně 75 % složek k výrobě „české potraviny“ musí pocházet z České republiky. Takový princip pokládáme za nesmírně zjednodušený, a proto v zásadě za problematický a konečně tedy neakceptovatelný. Jeho uplatnění by poškodilo nepochybně zájmy spotřebitele a je tedy proti deklarovanému smyslu legislativnímu zakotvení pojmu „český výrobek“.

Jistě, navržený limit může být logický z hlediska zastoupení jednotlivých složek a takto se jevit jako oprávněný. Některé složky potravin se přece u nás nevyrábějí.

Z hlediska surovinového zastoupení je však jakýkoliv limit menší než 100% vůči spotřebiteli kontraproduktivní. Výše citované ustanovení totiž čti: Až 25 % ve výrobku „české potraviny“ nemusí pocházet z České republiky. Takže? Mléko – česká potravina by mohlo obsahovat až 25 % mléka jiného původu, obdobně mouka v chlebu atd., atd. Toto nelze z hlediska spotřebitele akceptovat. Rozhodně podporujeme myšlenku, že by základní surovina (tj. ta uvedená v označení nebo zastoupená více než z 50 %) měla ze 100 % pocházet z tuzemska – ČR.