Česká výchova stále hodně trestá

Každodenní praxe specializovaného pracoviště Dětského krizového centra (DKC), které se věnuje především týraným, zneužívaným a zanedbávaným dětem (tzv. syndrom CAN) dokazuje, že česká výchova je založená především na užívání negativních výchovných prostředků (trest, sankce, zákazy, posměch) na úkor prostředků pozitivních a rozvíjejících (odměna, pochvala, uznání). Nadále v naší kultuře převládá vysoká tolerance k fyzickým trestům. Praxe DKC jednoznačně potvrzuje, že se fyzické týrání týká i…

Každodenní praxe specializovaného pracoviště Dětského krizového centra (DKC), které se věnuje především týraným, zneužívaným a zanedbávaným dětem (tzv. syndrom CAN) dokazuje, že česká výchova je založená především na užívání negativních výchovných prostředků (trest, sankce, zákazy, posměch) na úkor prostředků pozitivních a rozvíjejících (odměna, pochvala, uznání). Nadále v naší kultuře převládá vysoká tolerance k fyzickým trestům. Praxe DKC jednoznačně potvrzuje, že se fyzické týrání týká i dětí nejmladších věkových skupin, dokonce kojenců a batolat, tedy věku, kdy dítě ještě nemůže cíleně a vědomě „zlobit“ a kdy se jednoznačně jedná o selhávání dospělé – týrající – osoby, nejčastěji v roli rodiče.

Přes šedesát procent dětí vstupujících do péče DKC kvůli podezření z jejich sexuálního zneužívání bylo zneužito příbuznou osobou a 27 procent zneužitých dětí osobou nepříbuznou, ale dítěti dobře známou.

Nejen fyzické, ale i psychické týrání dětí je velmi závažné a mnohdy podceňované. Za jednu z nejčastějších, nejzávažnějších, ale také v podstatě nejskrytějších a nejtolerovanějších forem týrání dětí lze považovat rozvodovou problematiku.