Červenání není jen známkou studu

Autor: Isifa.cz

„Člověk je jediný tvor, který se červená. Není divu. Jako jediný na zemi má za co.“ Vtipný citát, ale nepřesný. Červenání totiž může znamenat i něco zcela jiného, než pocit provinění.

„Zčervená, zčervená, když jí hladím ramena, přečetla si někde asi, co to znamená…!“ dí píseň, na pruderní dobu svého vzniku s překvapivě erotickým nábojem. Číst o tom, proč a jak vzniká červenání, bylo možné dávno před citovaným textem. Charles Darwin vydal roku 1872 knihu Výraz emocí u člověka a zvířat. O červenání se zmiňuje lichotivě. Je to „vysoce lidský výraz, doprovod intenzivních emocí“. Zkrátka jeden z rozdílů mezi lidmi a zvířaty. U primátů souvisí s fyzickou námahou. Realistický postoj k červenání obsahuje výrok připisovaný Marku Twainovi: „Člověk je jediný tvor, který se červená. Není divu. Jako jediný na zemi má za co.“


Autor: Isifa.cz

Červenání u žen chápou muži jako projev skromnosti a „nezkaženosti“

Jev červenání byl zmíněn dávno před Darwinem. Katolický český kancionál ze 17. století, tzv. Holanův, vnímá pannu Marii, budoucí matku Ježíšovu jako stydlivou, ctnostnou dívku, červenající se, když k ní promlouvá náhle se objevivší boží posel. Rdí se i on – archanděl Gabriel. Zřejmě plný rozpaků se táže Marie, proč se červená, místo aby se radovala, neb o své panenství nepřijde.

Okolí vnímá červenání pozitivně…

Červenání je vůlí neovlivnitelný projev. Bezprostředně vzniká, pokud ctíme trapnost, rozpaky či nelibě vnímáme na sebe upřenou pozornost.

Mohlo by se hodit: 10 kroků pro zvládnutí trémy

Není jen typickou reakcí na peskování, často vzniká i jako reakce na chválu. Jeho typickým doprovodem je pocit nepřiměřenosti. Je možné stydět se bez červenání a naopak červenat se beze studu. Červenání může být doprovodem rozpaků vyvolaných i v důsledku lži. Důkaz to není. Někteří lidé totiž při lži spíše zblednou.

V pomyslném překladovém slovníku „mimoslovně – slovním“ znamená ruměnec omluvu, rozpaky, pocit chyby, pocit vlastní nedostačivosti, úzkostnost a trému. Samozřejmě lze „zbrunátnět vzteky“, což bývá jedna z typických předzvěstí agrese. Lidé oba jevy jednoznačně odlišují. První „omluvný a rozpačitý“je vnímán obvykle kladně. Muži jej u žen chápou jako projev skromnosti a „nezkaženosti“. Někteří jej dokonce považují za něco roztomilého. Druhý typ, ono „zbrunátnění vzteky“, je percipován oběma pohlavími záporně. Výrazně častěji se vyskytuje u mužů.

…postiženým ruměnec vadí

Pozitivní vnímání ruměnce okolím je v rozporu s někdy až drtivou odezvou onoho jevu u dotyčného, jemuž, jak červená knihovna dí, „nach polil líce“. Mívá jediné přání, „nikdy více“. Cítí se mizerně. Zmíněný pocit ovšem nevyvolává podnět vyvolávající ruměnec ani červenání samotné. Je důsledkem subjektivní emoční odezvy.

Výrazně častěji se červenají dívky a ženy než chlapci a muži. Léta to bylo vysvětlováno větší psychickou odolností silnějšího pohlaví. Omyl. V současnosti se objevila interpretace dávající souvislost mezi červenáním a schopnost vcítění se do druhých a sociálními zájmy. Postižený vnímá složitost situace a „nechce ublížit“.

Zajímavé jsou výzkumy potvrzující vztah ruměnce a haló efektu. Ten je nejčastěji užíván v souvislosti s posuzováním člověka na základě jedné byť třeba i nápadné vlastnosti. Namátkou ten, kdo působí jako upřímný, je vnímán jako taktní, nesobecký, stálý ve svých citech. Nic z toho nemusí být pravda. Červenání vyvolává haló efekt vnucující představu o ostychu, neprůbojnosti, sebekritičnosti až podceňování se. Zdání může klamat.

Červenání provází i sociální fobie

Jde o záchvaty zcela nepřiměřeného strachu ze sociálních, běžně společenských situací. Psychickou stránku – velmi intenzivní úzkost doprovázejí tělesné projevy. Typické je červenání, třes – nejnápadnější bývá na rukou. U velmi silných sociálních fobií se mohou objevit jakékoliv stresové reakce a vést k fyzickému a samozřejmě i psychickému zhroucení.

Charakteristická u silných fobií bývá mimo častější červenání a méně častější zblednutí i masivní úzkost doprovázená např. bušením srdce, návaly horka či zimy, pocení, subjektivní obtíže v dýchání i v mluvení – lidově řečeno „knedlík v krku“, nápadné svalové napětí spojené s neschopností se uvolnit atd. Rodnými sestrami těchto stavů jsou osobně laděné negativní myšlenky. Namátkou: „Teď se mi budou všichni smát. Budu trapný. Nejraději bych chodil kanálem, aby mne nikdo neviděl. Udělám si ostudu a budu pomlouvaný.“ atd. Jaký to má vliv na sebevědomí, je jasné.

Sociální fobie se mohou, ale rozhodně nemusí týkat všech společenských situací. Souvislosti bývají někdy překvapivé. U žáků i studentů znám případy záškoláctví na základě zmíněného stavu. U dospělých mužů může vést sociální fobie k vyhýbání se svatbě, leč pozor, je to výjimka. Jiné důvody jsou mnohem častější.

Více: Sociální fobie není strach ze sociálky

Červenám se. A co má být?

Titulek vystihuje nejúspěšnější léčebnou radu. Červenání nelze vymýtit snahou a volním úsilím. Tím se spíše zhorší. Je možné „být nad věcí“, ruměnec ignorovat, nezabývat se jím. Naučit se s tímto projevem žít. Než červenání skrývat namátkou pod nánosem pudru je úspěšnější jeho zdůraznění. V kursech asertivity se lidé učí bez rozpaků říci: „Špatně vidím, špatně slyším, těžko se mi vstává, jsem méně pohyblivý…“. Do této řady patří i červenání. Někteří zvláště laičtí terapeuti doporučují na téma handicapu žertovat. Proč ne. Jen pozor na to, aby nám eventuální smích „šel od srdce“ a nebyl pouhým šklebem.

Červenání

  • vzniká, pokud cítíme trapnost, rozpaky a nepříjemnou pozornost
  • je reakcí na peskování i na chválu
  • jeho typickým doprovodem je pocit nepřiměřenosti
  • lze se stydět bez červenání a naopak červenat se beze studu
  • může být doprovodem rozpaku ze lži (někdo ale při lži spíše bledne)
  • výrazně častěji postihuje ženy než muže
  • souvisí se schopností vcítit se do druhých, postižený vnímá složitost situace a „nechce ublížit“
  • neznamená nutně ostych, neprůbojnost, sebekritičnost nebo sebepodceňování
  • může souviset se sociální fobií
  • nedá se ovlivnit vůlí a snahou
  • nejlépe je naučit se ho ignorovat, být nad věcí, nezabývat se jím

Varovné zazvonění eventuálně i lehká elektrická ranka by měla být odpovědí na otázky typu: „Nestyď se a řekni mi, proč se červenáš?“ Dotaz lze tolerovat v biblickém kancionálu starém 400 let. Ne v současných postmoderních časech. Ty si nepotrpí na prvoplánové a zjednodušené odpovědi. Asertivní odpověď postiženého na zmíněný dotaz má být lakonická: „Nevím.“ Ostatně právo odpovědět nevím patří k základním i v asertivitě.

Pokud se pod vaším ruměncem skrývá poněkud drsná povaha, lze ono „nevím“ značně vylepšit. Třeba slovy: „Sigmund Freud byl přesvědčen, že červenání je reakce na potlačené sexuální vzrušení, nutkání k exhibicionismu a strach z kastrace.“ Žertéř nechť dodá: „Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde.“ Vzdělanec pak utrousí citát Stefana Zweiga: „Vidíme dále než Freud, stejně jako vidí dál trpaslík na rameni obra.“

Čtěte dále: Proč si říkáme předem: Nemá to cenu?

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 13. 11. 2014 22:19