Bizarní historie opiátů

Podivuhodné jsou cesty různých látek, jejich obliby a společenské tolerance. Jak se od sebe liší heroin, kodein a morfin? Proč se jeden předepisuje běžně, zatímco druhý je synonymem pro drogu s nulovou tolerancí?

Má rozdílné vnímání drog nějaký fundamentální důvod, nebo vzniklo spíše historickou náhodou?

Alkaloidy z máku se užívaly pravděpodobně už ve starověkém Egyptě. Charakteristické je, že nejen proti bolesti a na uklidnění, ale i k vyšším fyzickým výkonům nebo pro povzbuzení vojáků; ale nakonec na tom není nic tak divného, podle dávky i jiných okolností může mít i velmi protichůdné účinky i všem dobře známé pivo.

Hrdina Heroin

Co ale moderní dějiny opiátů? Kniha Michaela de Riddera Heroin – od léku k droze (české vydání Argo, 2002) přináší celou řadu informací, které nejsou všeobecně známy. Cílem následujícího textu je čtenáře zaujmout a pobavit, nikoliv propagovat ani zatracovat konzumaci čehokoliv. Nějaké zásadnější závěry by, když nic jiného, vyžadovaly vše důkladněji ověřit, kolem drog samozřejmě existuje mnoho mýtů, dezinformací i mystifikací.

Heroin, respektive diacetylmorfin, byl jako léčivo zaveden v roce 1898. Látka přitom byla syntetizována už dříve, samotný název je naopak až pozdějšího data. Když už jsme u jména, nejde o žádný slang narkomanů ani o posměšné označení z druhé strany barikády. Název heroin byl vymyšlen marketingovými specialisty německých Bayerových závodů v době popularity odkazů k antické mytologii a jako ochranná známka měl ohromnou cenu, něco jako Coca Cola (trochu samozřejmě přehnané). Výrobce sice nedosáhl toho, aby získal patent na samotnou látku, ale rozhodně zakazoval, aby další dodavatelé používali jeho názvu, i když dodávali chemicky totéž. Bylo by půvabné, kdyby dnes prodejce heroinu někdo stíhal ne podle protidrogové legislativy, ale za parazitování na obchodní známce, asi jako když se v tržnicích zabavují makety značkového zboží. Fakticky to ovšem asi nejde, protože po kriminalizaci heroinu Bayerovy závody nepožádaly o prodloužení známky a nechaly ji propadnout…

Takže dějiny heroinu nám hezky souvisí s marketingem i ochranou duševního vlastnictví. Též samozřejmě mají spojitost s dějinami chemie a farmacie. Z morfinu vznikla látka acetylací (přidáním zbytku kyseliny octové) – ve stejné době a stejně jako se připravila kyselina acetylsalicylová – acylpyrin. Acetylace byla prostě oblíbeným způsobem, jak získávat látky podobné těm známým, ale s účinkem přece jen trochu odlišným.

Hledání nej narkotika: morfin, kodein, heroin

Samotný morfin jako hlavní účinná složka opia/máku byl izolován už na počátku 19. století. Od té doby existovala vedle sebe řada konkurenčních opiátů, které se používaly proti bolesti, při dýchacích obtížích (kodein, chemicky methylmorfin, se na kašel ordinuje dodnes). Všechny tyto látky měly potenciál vyvolat závislost, čistě fyziologicky však při dlouhodobém užívání příliš negativních účinků neměly. Uvádí se sexuální dysfunkce, respektive vůbec ztráta zájmu o příslušné aktivity, stejně tak jisté změny chování.

Kdo četl Zpověď anglického poživače opia od De Quinceyho, na toho zřejmě zapůsobil popis, jak vypravěč celou noc okouzleně hledí z okna na vločky sněhu a k tomu popíjí čaj. Ne že by to však bylo nutno adorovat. Faktem totiž je, že i jen příprava čaje už byla na de Quincyho příliš náročná, takže ji musela zastat manželka. Různá narkotika snad občas fungují jako múza, konzumenti opiátů však nikdy neměli pověst zrovna hlubokých myslitelů. Nicméně samotná úmrtí obvykle nevyplývají z opiátů jako takových, ale ze způsobu konzumace (znečišťující látky, neodhadnutí dávky, infekční jehly, absťák…).

Více opiátů vedle sebe soupeřilo na trhu právě s ohledem na to, jaký z nich lépe funguje a současně vykazuje nižší rizika vzniku závislosti. Heroin byl propagován jako účinnější než kodein, oproti morfinu měl být zase méně návykový, takže se dokonce ordinoval i jako prostředek odvykání. K tomu se mimochodem na přelomu století doporučoval kokain či alkohol, mnohé později zatracované drogy se původně používaly jako odvykací prostředky. Zde by mohl kritik medicíny začít tvrdit „vidíte, jak se tehdy lékaři totálně mýlili, proč bychom jim měli věřit dneska“ (podívejte se také na galerii Kuřte! Doporučovalo devět z deseti lékařů). Jenže problém je poněkud složitější.

Všechny tři látky, morfin, kodein i heroin, při orálním užívání (což převládalo, v muslimském světě či Číně se sice opium kouřilo, ale na Západě se tradičně užívalo rozpuštěné v lihu či víně jako tzv. laudanum) fungují víceméně srovnatelně. To, čím je heroin silnější než konkurence, je rychlost průniku do mozku při píchání. S trochou nadsázky, nerozšířit se injekční stříkačky, mohli bychom si my ostatní možná stále kupovat v lékárně i heroinové kapky. Nakonec ale jsou i horší věci než stříkačky. Před jejich rozšířením se léky přímo do krve dostávaly buď pícháním obyčejnou jehlou a nebo použitím nějaké zpuchýřující látky. Puchýř se pak strhnul a na maso přiložil tampon. Zní to fakt strašidelně, kromě bolesti mj. i jako návod k rychlé otravě krve.

Drogy „Made in Germany“

Do hry samozřejmě vstupují i další faktory. Protidrogová legislativa nebyla tvořena zdaleka jen odbornou veřejností, ale spíše politiky. V USA od konce 19. století sílilo prohibiční hnutí. Jeho příznivcům sice opiáty ležely také v žaludku, někteří se však obávali, že represe by mohla lidi vrhnout k alkoholu, který vnímali jako nepřítele číslo 1. V téže době také jako velké zlo byl v USA vnímán kokain – droga kriminálních živlů a vrstev u společenského dna. (Srovnejme s dnešní situací, kdy kokain je spojován spíše s byznysmeny; ne že by samotná chemie byla lhostejná, mouku zřejmě nikdo nešňupe, ale leccos bývá i důsledkem historických náhod a toho, jak konkrétně se věci ve společnosti vyvinou.)

Heroin i další opiáty tedy byly celkem snášeny. Jednalo se však především o import z Německa, takže v době první světové války do hry vstoupily spiklenecké teorie – heroin je německý trik, kterým se Hunové (anglosaské země se v první světové válce prezentovaly jako bojující proti „Hunům“ = Německu) snaží podkopat bojovnost, morálku, plodnost a zdraví jiných národů, otrávit zbytek světa… A tak, shodou faktorů, byl heroin zatlačen do ilegality, postupně v USA i jinde, nakonec i mezinárodními úmluvami. Ještě tak ve 30. – 40. letech 20. století se na ilegálním obchodu alespoň podílely tradiční chemické a farmaceutické firmy, takže v oběhu byla látka standardní kvality, když si však státy na výrobce došláply, vznikla situace odpovídající té současné.

Narkomani a pacienti bez své drogy

Michael De Ridder uvádí, že důsledky to má zdaleka nejen pro narkomany. Opiáty, respektive opioidy, mají i dnes nezastupitelné místo v boji proti bolesti. Nebýt drogové války, mohly by ku prospěchu pacientů být nasazovány častěji (chronické bolesti, nádorová onemocnění, gynekologické potíže, dříve se podávalo i při porodech…). Ne snad, že by zde neexistovaly náhražky, ale srovnatelně účinné nejsou – a shodou okolností analgetika mívají obecně závislostní potenciál; to už je ale jiné téma.

Ne že by situaci určovali pouze politici. Pravdou je, že medicína měla zálibu v opiátech v době, kdy neexistovalo zdaleka tolik prostředků působících kauzálně (léčících příčinu). Než zmírňovat průvodní příznaky, které vyvolává darebný mikrob, je asi efektivnější ho vytlouct antibiotikem. Od opiátů, alespoň ve smyslu plošného nasazování, se tedy čím dál více odvraceli i samotní lékaři. Ale stejně tak je pravda, že v mnoha případech účinná léčba k dispozici není a potlačení příznaků znamená výrazné zvýšení kvality života pacienta. Tak např. Robert Pollack v poněkud kontroverzní knize Chybějící okamžik kritizuje současnou medicínu za jednostranný důraz právě na udržování života a zvyšování jeho délky oproti tomu, abychom žili příjemně, třeba i „na práškách“. To už bychom se ale zase dostali jinam.

Kašlete? Tu máte heroin

Na závěr, kniha Heroin je zajímavá i pro každého, kdo je okouzlen světem chemických laboratoří. Ukazuje dobu, kdy chemici více dělali chemii a méně vyplňovali lejstra. (Což k téhle látce přidat tuhle skupinu? Fajn, zítra hotovo, hned vyzkouším na králíkovi a rovnou i na sobě…) Protože jde o překlad, pomíjí se zde historie česká včetně domácích příspěvků drogové scéně.

A když už by měl z dotyčné knihy vyplynout nějaký závěr? To, jaké látky jsou legální a jaké ne, bývá často důsledkem historických náhod, ne nutně jejich samotné chemie. Mohlo se stát, že by se dnes na kašel předepisoval heroin, a kodein nebo tramal byly spojeny s vyvrheli na společenském dně. Proč se potom vydávat do podsvětí se všemi průvodními riziky, když srovnatelné efekty lze docílit i legálně? Slušný, civilizovaný člověk se zájmem o příslušný zážitek snad zvládne třeba předstírat chronický kašel…