Zezadu slečna, zepředu – pravda. Do kdy je žena atraktivní?

Zná to asi každá žena v jistých letech (vyhýbám se záměrně bližšímu určení), která vypadá trochu k světu. Vykračuje si v letních šatech, podpatky klapou, zedníci přepadávají z lešení a ozývá se pískání, které vlastně v tomhle věku není až tak protivné, jako bývalo za mlada (po pravdě – zaplať pánbůh za něj). Jenže si to přiklape blíž – a je rozpačité ticho. To v lepším případě.

„Ježiš, to jsem se sek',“ zaslechla známá, čtyřicátnice s figurou maturantky, z hloučku neznámých mladíků. Jauvajs.

Hlášku z titulku zplodil arabský prodavač, vítající ve svém krámě radostně – při pohledu zezadu – slečnu, no a při pohledu zepředu už té vřelosti ubylo… – pěkně to vyjádřil svojí nedokonalou češtinou.

Kdy přijde ta chvíle, kdy – i kdyby na svůj věk vypadala sebelíp – je žena stará a neatraktivní? Dá se vůbec atraktivita měřit věkem?

Konečně přes čtyřicet? Pěkná blbost

Kdysi jsem se s převahou „sladkých“ třiceti let (sladkých alespoň z dnešní perspektivy) ušklíbala nad opěvováním zralosti (pěkný eufemizmus) autorkami tzv. ženské literatury. Hrdinky jejich knih, báby po čtyřicítce (tehdy pohledem mě sotva třicetileté), konečně nacházely samy sebe a díky tomu konečně i pravou lásku, manžela, štěstí nehynoucí a tak dále… Byly prostě k sežrání. To nežeru.

Jedno dílo jsem i přečetla, opravdu se jmenuje Konečně přes čtyřicet. Jak zní anotace? „Zralé ženě (ha!) patří svět. Málo žen, které překročí čtyřicítku, se ubrání strachu z blížícího se stáří. Susanna Kubelka tento strach vyvrací jako uměle vyvolaný a zbytečný. Ukazuje silné stránky a přednosti zralé ženy v rozdílných oblastech. Kniha je nejen zábavně napsaná, je něčím víc: ukazuje ženám cestu k novému sebevědomí, nezatíženému zbytečnými předsudky.“

Neříkám, že by se čtyřicátnice měla cítit staře, necítím se tak ani náhodou. Ani nemám dojem, že by se stáří nějak kvapem blížilo (nakonec – kolik že to je před námi let do penze?). Ale že by se dotyčná měla cítit a chovat jako diblík (což v knize vydatně činí)? Začít budovat vztah, samozřejmě s ideálním mužem, panem „Božským“, a lehoučce popřemýšlet o roztomilém miminku? Podle knih pro ženy klidně, podle mě (tehdy i dnes) by dotyčná byla padlá na hlavu.

Když je vám přes čtyřicet, je vám přes čtyřicet. Na tom nic není; ale ani to není nic jiného.

Kočka v padesáti?

Může být pro muže žena – dejme tomu po čtyřicítce, po padesátce, a co já vím – po šedesátce (až mi bude sedmdesát, tak ten limit ještě posunu) atraktivní? Zapomeňme na hollywoodské hvězdy a mimořádné krasavice. Prostě obyčejná, dobře vypadající žena.

Kdy jste schopni vnímat ji jako pěknou ženu a nehledíte na to, kolik jí je let?

Kde je pro vás hranice, kdy – i kdyby byla žena sebehezčí – je už prostě moc stará? Vnímali jste to jinak, když jste byli mladší? Posouvá se ona hranice (pokud existuje) s vašimi přibývajícími léty?

Poslední nadechnutí před stářím

Před časem mě překvapil dokumentární film Babička. Hrdinkou – pro někoho i v původním smyslu slova – je pětapadesátiletá slovenská překladatelka, dvakrát rozvedená matka dvou dětí a skutečně také dvojnásobná babička. (Mimochodem – kolikže to bylo babičce Boženy Němcové? Stejně?)

Podle svých slov „zanevřela na starší muže, kteří o sebe málo dbají a často smrdí,„ a podala si inzerát: „Zralá, mírně zvrhlá žena hledá chlapce od 18 do 26 let. Nemusíš mít svaly. Kočka Tamara.“

Možná jste o filmu slyšeli nebo ho viděli, takže nebude tak zaskočeni jako já tehdy oním počtem zájemců o seznámení. Přihlásilo se jich přes šest set! Nevím, jestli jim „babička“ připadala tak atraktivní, nebo je lákala neobvyklost nabídky, či její odvaha…

Režisérka Zuzana Piussi, která snímek natočila, řekla, že chtěla vyprávět o posledním nadechnutí před stářím, kterého se některé ženy bojí víc než smrti. 

Co to nadechnutí pro nás znamená – poslední sex, poslední vztah, poslední lásku, nebo jenom poslední potřebu připadat si přitažlivě?

Tak mi řekněte – můžeme být i staré krásné? (Doufám, že ano.)