Anabáze pacienta po české nemocnici

Autor: Isifa.cz

GLOSA – Našemu zdravotnictví nechybějí jen peníze, ale také slušné vychování. Jak mám věřit lékaři či sestře, že od nich mohu čekat pomoc, když jim nestojím ani za to, aby mi řekli „Dobrý den“?

Nedovedu posoudit, nakolik oprávněné jsou stesky českého zdravotnictví na nedostatek financí. Peněz není nikdy dost, to je jasné. Jasné taky je, že v takovém molochu, jakým je státní zdravotnictví, jich hromada vyletí z okna a další se tak nějak přesunou ze „státního“ do kapes ryze soukromých.

Čím si ale jsem jistá: finance nejsou všechno a existují věci, které by našemu zdravotnictví prospěly a nestály by přitom ani korunu. Protože „Dobrý den“ nebo namazání dveří olejničkou je snad zadarmo, ne?

Prolog


Autor: Isifa.cz

V následující zkušenosti není důležitý zdravotní aspekt, a nakonec v podstatě ani to, že se v tomto případě jednalo o nemocnici v Motole. Protože s podobným přístupem se bohužel setkávám opakovaně. Vy ne?

Po několikadenní (a několikanoční) urputné bolesti hlavy posílá dětská lékařka dceru k hospitalizaci na dětské neurologii a doporučuje nemocnici v Motole. Vyrážíme po druhé odpoledne a zhruba po hodinové jízdě napříč Prahou jsme na místě.

Čtěte téma: Přestanou kraje proplácet poplatky v nemocnicích?

Je to pravděpodobné. Dvojí metr na občany podle místa jejich bydliště po nešťastně vyhraných volbách sociální demokracie zřejmě přestane platit. Nebudou totiž peníze.

15 hodin

Na dětském se hlásíme na centrálním příjmu. Předáváme doporučení k hospitalizaci od lékařky, zdravotní průkaz, občanku. Na okénku visí velké upozornění: Na ambulancích neklepejte! Vyčkejte příchodu sestry.“

Paní v okénku: „Musíte přijít zítra, dneska už tu je jenom pohotovost.“

My zmateně: „Proč nás sem tedy posílali?“

Okénko: „No to nevim, přijďte zítra.“

Zmůžeme se k odporu: „My ale jdeme k hospitalizaci.“

Okénko: „Jak to mám vědět?“

My: „Máte to tam napsané.“

Za okénkem to zašustí, papír od dětské lékařky putuje do velké papírové obálky s obřím nápisem načmáraným fixou „Pokorný“.

Okénko: „To si vemte a jděte do prvního patra na příjem.“

Jdeme do prvního patra, proti hlasitě vrzajícím dveřím visí cedule „Neurologie – příjem“. Podle údajů začínají 15.30. Je 15.35, usedáme, poslušně neťukáme, čekáme.

Chodba je plná nejrůznějších ordinací, nápisů s pokyny a informacemi a bohužel také obrazovek se řvoucí reklamou a sem tam krátkou pohádkou. Jedna visí přímo proti nám. Na bolest hlavy ideální. Stále někdo chodí sem tam; a dveře vržou a skřípou.

„Musim nějak zabít ještě čtyři hodiny,“ sděluje otráveně procházející sestra kolegyni. V tu chvíli ještě netušíme, že my také. S tím rozdílem, že my to nemáme placené a budeme si to nadělávat.

15.50. Konec s poslušností, klepu na dveře. Nic, nikdo. Blíží se sestra. „Dobrý den, prosím vás…“ pokouším se zeptat. Sestra nezastavuje ani jinak nereaguje. Klušu vedle ní a popisuju situaci – jsme tu správně, máme se někde hlásit? „Jste, čekejte,“ utrousí, ani nezpomalí.

Čekáme, dveře vržou, reklama řve, dcera zelená. „Já to vyrvu,“ praví manžel výhružně. Mě ještě nepřešla asertivita, z vedlejších dveří vychází sestra, ptám se, jestli by to šlo ztlumit. Sestra ochotně mačká knoflíky, nic. „Nám to taky leze na nervy, kdo to má celý den poslouchat. Počkejte, já někam zavolám,“ mizí v ordinaci. „Já to vyrvu!“ brunátní manžel. Sestra vychází: „Máte to vyrvat!“

Otočí se a matce, která tu má holčičku s úrazem nohy usazenou na vozíku a další malé dítě vláčí na ruce, vysvětlí: „Výtah nejede, asi ho někdo zase nedovřel, se z těch lidí zbláznim, objeďte to přes …“  následuje dlouhý a složitý popis náhradní trasy k rentgenu. Pak pojedou zase zpátky sem.

Čtěte téma: Chcete být s dítětem v nemocnici? Narazíte na džungli

Jen máloco tak dokonale ilustruje, jaký chaos panuje v českých nemocnicích. Pravidla neexistují nebo se nedodržují a řada rodičů neví, na co má nárok, a často platí zbytečně.

16 hodin

Sestra odvedle opět vychází a vysvětluje další matce, že má ještě čekat, může to prý klidně trvat dvě, tři hodiny, podle situace na sále. Žena lapá po dechu. Pro jistotu se znovu ptám, jestli se o nás ví, nemáme se někde hlásit? „Ne, to oni volají na oddělení, musíte počkat.“

16.20. Matka odvedle klepe na dveře: „My tedy přijdeme zítra, už tu nemůžeme čekat.“ „Ale teď jste na řadě,“ pouští je sestra uraženě do ordinace. Sama vychází na chodbu a nahlas sděluje svůj názor na matku-prudičku kolegyni: „Ta ženská byla od začátku protivná!“

16.30. Dveře umanutě vržou, stále další rodiče s dětmi, chodbou chodí sem tam sestry, uklízečky, elektrikáři, pořád ti samí, pořád do kola. Mám toho dost. Jdu zpátky do přízemí. „To musíte do třetího patra,“ praví okénko.

„Jak do třetího?! Poslala jste nás do prvního!“

„Jo, ukažte, vlastně do prvního, na pohotovost.“

„Na pohotovost? My ale jdeme na neurologii.“

Nejdřív musíte na pohotovost, aby o vás věděli, tam si vás zapíšou a zavolají doktora.“

Funkci tohohle okénka jsem v tom případě fakt nepochopila.

16.35. Po hodině čekání jsme tedy znovu na začátku. Supím k okénku „pohotovost“, předám obálku „Pokorný“, její obsah je vyjmut a přendán do papírových desek. Fajn, takže z dcery je zase Krbcová, aspoň něco. Tím procedura končí: „Jděte si na příjem a čekejte.“ Jo, to už nám jde.

17 hodin


Autor: Isifa.cz

Přichází lékařka. Halelujá!

Dceru podrobně vyšetřuje, do ordinace mezitím přijde uklízečka, soukromí pacienta – pojem neznámý. Doktorka chce ještě změřit tlak. Musí kvůli tomu telefonovat všemi směry, nakonec se domluví na pediatrické ambulanci. Máme si tam dojít. Nelze, uklízečka nás tu zamkla. Opět se telefonuje. Čekáme, jak jinak. Uklízečka nás přichází odemknout.

17.30. Sestra na pediatrii není, prý přijde za chvíli a tlak nám přeměří. Čekáme. Příchod sestry. Čekajícím pacientům nevěnuje pozornost, odmyká dveře. „Dobrý den, prosím vás…“ snažím se. Mizí za dveřmi. „Děkuju za odpověď!“ volám do zavírající se mezery, než mi dveře prásknou před nosem. Rodiče se rozesmějí. Tak to tu chodí. Sestra vychází, beze slova dupe chodbou, na konci se otočí a štěkne po mně: „Se měla doktorka domluvit!“ „Vždyť se taky domluvila,“ jsem naštvaná, „alespoň mi snad můžete odpovědět.“ „Vy-mě-nebudete-poučovat, jak se mám chovat!“ ječí profesionální zdravotnice.

17.50. Zpátky u lékařky, dozvídáme se, že hospitalizovat se nebude. Ráno máme jít opět na dětské a vyřídit si několik dalších vyšetření. Tady a teď už nás pošlou pouze na oční pohotovost, kde nás před námi (čili opravdu) telefonicky ohlašují.

18 hodin

Přesun dlouhými chodbami do „dospělé“ části areálu. Podle šipek na zemi doputujeme před zamčené dveře bez zvonku. „Oční pohotovost. Lékař se dostaví v co nejkratší době od výzvy centrálním příjmem. Prosím posaďte se a vyčkejte příchodu lékaře.“ Jak jinak.

Čekáme tedy. Zase. Sledujeme prázdnou chodbu za prosklenou stěnou. Ani noha.

18.30. Dveře ordinace, které jsme celou dobu sledovali, se otevírají a vychází lékař. Otevře dveře, houkne: „Tak pojďte,“ otočí se a odchází. Utíkáme k zavírajícím se dveřím, aby nám zase nebouchly před nosem. Ordinace je prázdná a nikdo z ní nevyšel. Znamená to tedy že:

a) lékaři na pohotovosti trvalo 35 minut od telefonického upozornění, než nám otevřel, aniž měl jiného pacienta

nebo

b) doktor umí procházet zdí, a proto jsme ho nemohli vidět, když do ordinace přispěchal od svých dalších povinností

Během asi tříminutového vyšetření lékaři zazvonil telefon, poslouchal, hluboce si vzdychl si a řekl: „No tak jo.“

Když nás po chvíli pakoval, čekala přede dveřmi další pacientka. Pochopili jsme, že to bude paní „No tak jo“. Další otravný případ, který ruší mladého lékaře při jeho těžké službě.

18.35. Na cestu jsme ještě dostali naši kartu, ať si ji pochoďákem přes areál zase vrátíme zpátky na dětské (kam už bychom jinak nemuseli). Mám chuť ji narvat do nejbližší popelnice.

Epilog

Nedokážu pochopit, že tu na jedné straně dokážou operovat srdce, a na straně druhé tu je problém pozdravit, chovat se obyčejně slušně, věnovat pozornost detailům, které nic nestojí, ale pacientům by zpříjemnily a usnadnily situaci. Zřejmě je tu nepovažují za důležité.

Podle mě ale jsou důležité velice, obzvlášť v situaci, kdy se člověk potýká se zdravotním problémem a není mu dvakrát dobře. Co si myslíte vy? Jaké jsou vaše zkušenosti s chováním zdravotníků a prostředím zdravotnických zařízení? A je to vůbec důležité? Nebo záleží jen na úspěchu léčby?

18.50. Centrální parkoviště. Každá načatá hodina stojí 30 korun, to máme za 120 Kč. „Děkujeme Vám za Vaši návštěvu!“ stojí na stvrzence. Taky nás těšilo.

40 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 9. 3. 2012 12:27