Kauza očkování: Záškrt se odstěhoval do Humpolce

Autor: Isifa.cz

V ČR se záškrt až na dvě výjimky nevyskytl již od roku 1976. Proto si dovolím položit velmi složitou epidemiologickou otázku: Kde je záškrt? A ještě těžší: Máme proti němu očkovat své děti?

Tématem tohoto článku je očkování proti záškrtu. Opět se jedná svým způsobem o velmi zajímavou modelovou situaci v očkování a v očkovací úvaze (jako tomu bylo i v případě tetanu). U tetanu byla strategicky významná jeho nepřenositelnost mezi lidmi navzájem. To u záškrtu určitě neplatí. Zde si více všimneme naopak zajímavého vlivu skutečnosti jiné. Tou skutečností je, že očkování proti záškrtu není vůbec namířeno proti bakteriím záškrtu. Proti čemu to tedy vlastně děti očkujeme a jaké to má důsledky?


Autor: Isifa.cz

Poslední přeočkování proti záškrtu je v 10–11 letech

Co je to záškrt?

Záškrt (diphtheria, diftérie) je akutní infekční onemocnění především horních cest dýchacích vyvolané bakteriemi Corynebacterium diphtheriae nebo Corynebacterium ulcerans. Stejně jako v případě tetanu je také u záškrtu příčinou ohrožení lidského života nebezpečný bakteriální toxin – tzv. difterický toxin, který tyto bakterie produkují. Tento toxin (patří mezi dermoneurotoxiny) však produkují pouze některé z mnoha kmenů těchto bakterií. Netoxické kmeny působí pouze angínu, případně infekci sliznic či rány nebo i kůže. Pokud ale kmen produkuje toxin, dochází k toxémii organismu a hrozí závažné postižení srdce, případně ledvin nebo i jiných orgánů včetně závažných obrn. Záškrt je znám vytvářením tzv. pablán (membrán) v oblasti horních cest dýchacích. Tyto pablány pevně drží na postižených sliznicích, mohou přerůstat i celé hrdlo a vytvářet závažnou mechanickou překážku dýchání zejména u malých dětí. Odtud také název „záškrt“. Toxin a masivní pablány jsou tedy dvě velká nebezpečí záškrtu. Za obecně výrazně rizikovější se dnes považují účinky toxinu než riziko související s pablánami, které je řešitelné mechanickým zajištěním průchodnosti horních cest dýchacích (lékařským zákrokem: intubace, tracheostomie apod.).

Na obrázku je znázorněn rozdíl v působení toxických a netoxických kmenů korynebakterií na buňky lidského organismu

Na obrázku je znázorněn rozdíl v působení toxických a netoxických kmenů korynebakterií na buňky lidského organismu

Jak se záškrt šíří?

Záškrt je infekční onemocnění přenosné z člověka na člověka. Jeho iniciální formou šíření však může být přenos ze zvířat na člověka. Nejčastěji se korynebakterie vyskytují v dýchacích cestách u koní a koček. Jako tradiční rizikový faktor se však uvádí konzumace neupravených mléčných výrobků (kontaminace?) v oblastech s endemickým výskytem záškrtu. Korynebakterie mohou i několik týdnů přežívat v prostředí a přenos záškrtu je tedy možný i prostřednictvím kontaminovaných předmětů. Samozřejmě to ještě neznamená, že pokud se člověk s bakterií setká, záškrtem také ihned onemocní. Záškrt není ebola a zdaleka ne každá expozice vyvolá klinické onemocnění. Nicméně nemocný jedinec je poté nakažlivý 2–4 týdny, což je dost dlouhá doba, ve které ohrožuje své okolí. Prodělaná infekce může nějaký čas zanechávat i tzv. bezpříznakové přenašeče záškrtu. Odborné zdroje uvádí, že prodělaný záškrt nevytváří trvalou imunitu a reinfekce je tedy v průběhu života možná. Něco více o záškrtu a vývoji jeho incidence v ČR naleznou zájemci například na www.vakciny.net. Již dostatečně detailní vědecké informace o záškrtu a jeho patogenezi naleznou zájemci v anglickém jazyce na www.ncbi.nlm.nih.gov nebo na www.accessmylibrary.com.

Vakcíny proti záškrtu

Vakcíny proti záškrtu jsou tzv. toxoidové vakcíny. Jejich účelem je vytvořit v našem těle protilátky nikoliv proti korynebakteriím samotným, ale právě proti jejich nebezpečnému toxinu. Vakcíny tedy obsahují jako antigenní složku právě tzv. difterický anatoxin. Anatoxin je toxin uměle zbavený svých škodlivých účinků, který působí již pouze jako antigen a stimuluje tělo k tvorbě protilátek. Inaktivace toxinu z bakteriálních kultur se provádí denaturací formaldehydem. To vše vytváří velmi zajímavou situaci.

Pokud očkováním získáme pouze protilátky proti difterickému toxinu – poté lze říci, že každý očkovanec může onemocnět C. diphtheriae. Bakteriím záškrtu totiž v jejich šíření bráněno není. Protilátky jim v pomnožení v našich tělech nebrání. Za takové situace – tedy po očkování pouze toxoidovou vakcínou – by průběh záškrtu toxickými kmeny korynebakterií měl teoreticky u očkovanců ideálně proběhnout jako onemocnění netoxickými kmeny korynebakterií, když právě a pouze vliv toxinu mohou postvakcinační protilátky v našem těle eliminovat a těžké onemocnění tím změnit na málo nebezpečné, případně i banální.

Na obrázku je znázorněn rozdíl ve struktuře protilátek, které se v lidském organismu vytvoří po podání acelulární vakcíny (obsahuje na nosič navázané části původního antigenu) a toxoidové vakcíny (obsahuje na nosič navázané části toxinu)

Rozdíl ve struktuře protilátek, které se v lidském organismu vytvoří po podání acelulární vakcíny (obsahuje na nosič navázané části původního antigenu) a toxoidové vakcíny (obsahuje na nosič navázané části toxinu)

Na obrázku jsou tři základní typy vakcín. (1) Celulární, která obsahuje celý původní patogen v jeho inaktivované nebo oslabené formě. (2) Acelulární, která obsahuje fragmenty původního celulárního antigenu – směs fragmentů jeho různých částí. (3) Toxoidová vakcína, která obsahuje fragmenty původního toxinu – směs fragmentů jeho různých částí.

Na obrázku jsou tři základní typy vakcín. (1) Celulární, která obsahuje celý původní patogen v jeho inaktivované nebo oslabené formě. (2) Acelulární, která obsahuje fragmenty původního celulárního antigenu – směs fragmentů jeho různých částí. (3) Toxoidová vakcína, která obsahuje fragmenty původního toxinu – směs fragmentů jeho různých částí.

Záškrt i bez difterického toxinu?

Je proto významnou otázkou, zda korynobakterie potřebují či nepotřebují svůj toxin k tomu, aby u člověka v nějaké formě nemoc vůbec proběhla? Tedy zda se bez toxinu bakterie může především pomnožit a zda i úspěšně očkovaný člověk může být nějakou dobu infekční a může korynebakterie dále šířit?

Přinejmenším některé kmeny korynebakterií prokazatelně vůbec nepotřebují difterický toxin k tomu, abychom jimi onemocněli. Dokonce se v takových případech mohou dle literatury vyskytnout i nebezpečné pablány. Netoxické kmeny korynebakterií, které toxin zcela přirozeně nemají, se tedy pomnožují, působí onemocnění a očkování toxoidovými vakcínami proti tomu nemůže mít z principu žádný významnější vliv. Dle odborných zdrojů vyvolávají netoxické korynebakterie angíny a jiná onemocnění v obvyklé tíži, pouze zřídka s výraznějšími komplikacemi. Korynebakterie se tedy rozhodně umí pomnožit a šířit se i bez svého toxinu. Odborné zdroje dále uvádějí, že imunizace proti difterickému toxinu nevylučuje ani pomnožení a šíření toxických kmenů korynebakterií (www.vaccineshoppe.com).

Pokud z toho lze učinit nějaký sumární závěr, pak ten, že očkování zaměřené proti difterickému toxinu nemůže z principu zcela zabránit šíření korynebakterií v populaci, ani vzniku záškrtu v jeho mírných podobách.

Na obrázku je znázorněn princip účinku protilátky proti korynebakteriím samotným. Takové protilátky zabraňuji jejímu pomnožení a obecně tedy vzniku jakéhokoliv onemocnění. Nemůže vznikat nejen toxin, ale onemocnění nemůže proběhnout ani ve své běžné a méně virulentní podobě.

Princip účinku protilátky proti korynebakteriím samotným. Takové protilátky zabraňuji jejímu pomnožení a obecně tedy vzniku jakéhokoliv onemocnění. Nemůže vznikat nejen toxin, ale onemocnění nemůže proběhnout ani ve své běžné a méně virulentní podobě.

Na obrázku je znázorněn princip účinku protilátky proti difterickému toxinu. Takové protilátky zabraňují účinku toxinu, ale nemohou účinně zasáhnout proti korynebakteriím samotným. Ty se mohou pomnožit a vést ke vzniku méně závažné formy onemocnění. U netoxických korynebakterií se poté tyto protilátky zjevně míjí jakýmkoliv účinkem.

Princip účinku protilátky proti difterickému toxinu. Takové protilátky zabraňují účinku toxinu, ale nemohou účinně zasáhnout proti korynebakteriím samotným. Ty se mohou pomnožit a vést ke vzniku méně závažné formy onemocnění. U netoxických korynebakterií se poté tyto protilátky zjevně míjí jakýmkoliv účinkem.

Delirium science

Jako podivná vědecká realita proto musí působit každé informace o záškrtu a očkování proti němu, které uvádějí v různých obměnách tuto pozoruhodnou tezi: Rozšíření záškrtu dnes brání dobrá kolektivní imunita populace navozená očkováním. Kolektivní imunita?

Můžeme snad hovořit o nějaké kolektivní imunitě populace tam, kde vůbec nemáme vytvořeny protilátky proti původci onemocnění? Teoreticky ano. O kolektivní imunitě (postvakcinační) lze hovořit všude tam, kde libovolné důsledky očkování brání šíření původce onemocnění. Pokud by korynebakterie nemohly bez aktivity difterického toxinu úspěšně napadnout naše horní cesty dýchací a pomnožit se, poté by toxoidové vakcíny kolektivní imunitu způsobovat mohly. Ale právě tohle je moment velmi sporný. Snažil jsem se nalézt nějaké vědecké práce, které by srovnávaly přenositelnost stejné infekční dávky toxických a netoxických C. diphtheriae na očkované a na neočkované jedince, ale nebyl jsem v této snaze úspěšný.

K vytvoření kolektivní imunity, která by bránila pomnožení a šíření korynebakterií, bychom tedy museli používat a mít na trhu alespoň jednu netoxoidovou vakcínu. Ptám se tedy: Máme nějakou takovou netoxoidovou vakcínu proti záškrtu? Odpovídám si: Nemáme…

Podívejte se proto na tuto informaci (jednu ze stovek stejných na internetu), která se dokonce objevila na stránkách Medicabáze aneb lékařského repetitoria online: medicabaze.cz.

Medicabáze převzala tuto informaci o kolektivní imunitě proti záškrtu z oficiální odborné monografie: Repetitorium infekčních nemocí. Praha: Triton 2008, autorů Marie Staňkové, Vilmy Marešové, Jiřího Vaništy. Ptám se: A odkud tuto informaci vzali nebo převzali tito autoři? Kde má mýtus o kolektivní imunitě proti záškrtu po toxoidových vakcínách svůj původ?

Záškrt se odstěhoval do Humpolce

Protože toxoidové vakcíny proti záškrtu nejsou zásadně způsobilé zasáhnout proti původci onemocnění samotnému, je dramatické snížení celosvětové incidence záškrtu jevem nesmírně zajímavým (www.rightdiagnosis.com). V ČR se záškrt nevyskytl již od roku 1976 s dvěma výjimkami v letech 1993, 1995 (www.vakciny.net). Proto si dovolím položit velmi složitou epidemiologickou otázku: Kde je záškrt?

Ne, že bych chtěl záškrt nějak přivolat, ale dokáže někdo z vás odpovědět, kam záškrt zmizel a hlavně proč? Kam z populace zmizely toxické kmeny korynebakterií? A případně, kam jsme toxoidovými vakcínami vytlačili kmeny netoxické? Dokázali jsme snad protilátkami namířenými proti difterickému toxinu téměř zlikvidovat samotného původce onemocnění? To by bylo téměř k nevíře. Dovolím si na tomto místě předklad jednoho úvodního odstavce zajímavé klinické studie, který potvrzuje, že tyto zvídavé otázky jsou zcela na místě:

Obě skupiny toxigenních i netoxigenních kmenů Corynebacterium diphtheriae jsou asociovány s klinicky manifestním onemocněním. Jsou to toxigenní kmeny, které způsobují systémová poškození jako myokarditidu, polyneuropatii a fokální nekrózy vnitřních orgánů jako jater, ledvin či nadledvinek. Infekce vyvolané netoxigenními kmeny C. diphtheriae byly pozorovány v souvislosti s invazivními formami onemocnění jako endokarditidou a septickou artritidou. Patogeneze nemocí zapříčiněných netoxigenními kmeny C. diphtheriae je nicméně velkou neznámou. Bylo zjištěno, že netoxigenní kmeny se častěji vyskytují u osob, které byly očkovány. (Diphtheria due to non-toxigenic corynebacterium diphtheriae: A report of two cases, R. Kanungo, N. Vijayalakshmi, P. Nalini, S. Bhattacharya).

Na stopě záškrtu

Ta otázka, kam v období po 2. světové válce vlastně zmizel záškrt a jeho původce, je z mnoha důvodů velmi zajímavá a velmi důležitá. Musí totiž existovat nějaké vysvětlení a očkování toxoidovými vakcínami je jako příčina zasažení původce nemoci velmi kontroverzní. Odpověď je přitom velmi důležitá i pro očkování samotné, protože pochybnosti o důvodech ústupu záškrtu oslabují sílu „poočkovací“ argumentace. (Proč se máme očkovat, když i bez vakcín vzal záškrt za své?) Ačkoliv by se to někomu možná hodilo „do krámu“, nedomnívám se, že spláchnout to tak jednoduše – že toxoidové vakcíny šíření původce záškrtu v populaci vůbec nebrání – není možné. Dovolím si na tomto místě formulovat několik hypotéz, jak mohly „zmizet“ korynebakterie z populace. Některé přeci jen souvisí s kolektivní imunitou. Nedohledal jsem však vědecké údaje potvrzující žádnou z těchto hypotéz u korynebakterií.

1. Hypotéza výživová a hygienická. Tato hypotéze je prostá. Tvrdí, že s kvalitou výživy, dobrým zdravotním stavem, základními hygienickými návyky a konzumací převážně upravených rizikových potravin nemá mnoho infekčních chorob „šanci“ se vůbec u jedince rozvinout. Tuto hypotézu obecně potvrzuje pozorování rozdílné nemocnosti ve vyspělých zemích a v zemích třetího světa u těch patogenů, které jsou všeobecně rozšířené, jako například pneumokoky. Ovšem není jisté, zda a do jaké míry se uplatňuje také u korynebakterií?

2. Hypotéza snížené nakažlivosti nemocných. Záškrt celosvětově ustoupil skutečně po pouhých toxoidových vakcínách. Nikoliv však v důsledku vzniku kolektivní imunity proti původci onemocnění, ale z jiného důvodu. U očkovaných osob probíhá záškrt mnohem méně dramaticky, což s sebou přináší také nižší riziko přenosu infekce a nižší nakažlivost. Možná pouze tato skutečnost samotná právě u C. diphtheriae stačila k jejímu dramatickému ústupu z populace. Úplně stejně však mohly zafungovat nebo spíše se spolupodílet faktory jiné, jako například rozvoj ATB terapie po 2. světové válce. Také antibiotika nepochybně snížily nakažlivost nemocných jedinců a režimy karanténní nemocniční péče také. Snížená nakažlivost nemocných (v čase i kvalitativně) – mohla vést k ústupu korynebakterií z populace.

3. Hypotéza nepřímého antitoxinového účinku. Tato hypotéza obecně říká, že protilátky proti toxinu nějakým souvisejícím mechanismem poškozují samotné korynebakterie. Pouze modelově uvedu dva možné mechanismy: Pokud je difterický toxin alespoň z části nebo dočasně vázán v membráně korynebakterií, poté „útok“ toxoidové protilátky na toxin přivede cytotoxické nástroje našeho imunitního systému k bakterii samotné. Stejně tak může působit prostý fakt vyšší koncentrace toxinu v okolí množících se bakterií.

Hypotéza 3. a částečně i 2. (ve své protilátkové argumentační části) však principiálně nemohou vysvětlit současný ústup netoxických kmenů korynebakterií. Netoxické kmeny korynebakterií se přitom mohou snadno stát toxickými, když je velmi dobře známo a prokázáno, že gen pro difterický toxin jim může předat tzv. bakteriofág. To je virus, který může posloužit jako vektor (přenašeč) nebezpečného genu mezi bakteriemi navzájem. Pokud by se v populaci bez zábran šířily netoxické korynebakterie, čas od času by se zkrátka v důsledku bakteriofágů staly toxickými a u starších osob s poklesem toxoidových protilátek by se proto musely spontánně objevovat lokální výskyty záškrtu. Tyto skutečnosti ale nejsou potvrzeny, stejně jako není potvrzeno všeobecné šíření netoxických kmenů korynebakterií. Odpovědi – schází.

Bubák ruského záškrtu

Pokud budete chtít dohledat nějaký důvod, proč se dnes vůbec ještě má očkovat proti záškrtu, když toto onemocnění z ne zcela jasných důvodů dramaticky celosvětově ustoupilo, naleznete tyto dvě informace: „riziko budoucích epidemií“ a „možnost zavlečení infekce do ČR“. Nejčastěji mají dnes podobu bubáka ruského záškrtu.

Jde o informaci, že záškrt, k nám může být zavlečen hlavně z Ruska, protože právě tam proběhly v posledních desetiletích nějaké ty početnější výskyty záškrtu nazývané epidemiemi i přes velmi nízkou incidenci (i v nejpostiženějších věkových kategoriích pravidelně méně než 20:100 000, viz www.ockovani-zahranici.cz). Tyto všeobecně dostupné informace je však potřeba číst velmi opatrně a nespoléhat se na povrchní zdroje. Z přesnějších dat se totiž současně dozvíte, že v těchto dobách zvýšeného výskytu záškrtu onemocněli pravidelně – a dokonce i většinově – i lidé očkovaní a lidé „částečně očkovaní“. Očkování tedy chránilo spíše před těžkými průběhy záškrtu než před jeho vznikem jako takovým.

Přesná a nepochybně velmi zajímavá data z této doby a regionu poté naleznete třeba v tomto zahraničním článku: wwwnc.cdc.gov. Dozvíte se v něm například, že zvýšený výskyt záškrtu zasáhl v Rusku především dospělé osoby. Tedy nikoliv především malé děti, které by teoreticky s úpadkem řízeného zdravotnictví po rozpadu Sovětského svazu mohly zůstat neočkované. To je zajímavé. Je také velmi zajímavé, jak se zvedla incidence záškrtu v nově svobodných státech bývalého SSSR v souvislosti s jejich složitou situací (občanské války, rozpad zdravotnictví). Upoutala mne také informace, že 45 % všech úmrtí na záškrt bylo ve věkové skupině 40–49 let, tedy u osob, které měly být očkovány, nebo alespoň částečně. Překvapivě to také nebyly osoby ještě starší a imunitně oslabené s mnohem větší pravděpodobností již neúčinné protilátkové ochrany proti záškrtu. Proč? Na to schází mnoho odpovědí. Ten článek si zkuste v angličtině přečíst, pokud můžete. Obsahuje mnoho dalších zajímavých informací.

Nechtěl bych v žádném případě bagatelizovat toto infekční riziko záškrtu, které bylo již v Rusku navíc zvládnuto. Cituji nyní tento jinak statisticky velmi zajímavý dokument, který doporučuji k vaší k pozornosti (www.khsova.cz): „…Klesající imunita dospělých, velké přesuny lidí vyvolané rozpadem bývalého Sovětského svazu, rozpad zdravotnických služeb a nedostatek potřebného množství vakcíny a séra pro prevenci a léčení v nejpostiženějších státech, to vše umožnilo šíření záškrtu. Na vrcholu epidemie roku 1995 bylo regionálnímu úřadu SZO v Evropě hlášeno víc jak 50 000 případů záškrtu. Strategie mimořádných očkovacích programů dostala nemoc ve většině států pod kontrolu, ale stále trvá sporadický výskyt záškrtu.“

Záškrt by tedy teoreticky skutečně mohl být dnes z Ruska (nebo z Dominikánské republiky či Brazílie) k nám zavlečen v jednotkách případů. Pokud by se tak stalo, první výskyty by pravděpodobně byly spíše mezi dospělými lidmi (40–49 let?) a nikoliv mezi novorozenci.

Na rozdíl od Ruska v té době a bývalých států SSSR nám dnes funguje lépe zdravotnictví a máme dostupná antibiotika i terapeutické vakcíny s imunoglobuliny (pasivní imunizace při záškrtu). Věřím v tomto ohledu také našim epidemiologickým opatřením, že by jednotková infekce byla velmi rychle zvládnuta karanténními režimy společně s léčbou a prevencí okolí. Ostatně tak, jak na to poukazují práce zabývající se problematikou malých lokálních výskytů záškrtu právě ve vyspělých zemích (www.ncbi.nlm.nih.gov).

Podivné čekání na Godota

Domnívám se, že čekat 20 let s plně proočkovanou populací vakcínami proti difterickému toxinu na to, až přijede jedna záškrtem nakažená osoba z oblastí bývalého Sovětského svazu, je zvláštní. Je to zvláštní, když nelze očekávat ani při náhodném zavlečení této infekce, žádné její masové rozšíření, které u nás opravdu nehrozí. Důvody rozšíření záškrtu v zemích bývalého Sovětského svazu byly takového původu, který u nás naštěstí není aktuální. Je to poté podivné i tehdy, když vlastně ani vůbec nečekáme s právě dobře proočkovanou populací. Proti záškrtu se v dospělosti už nepřeočkovává. (Poslední přeočkování proti záškrtu je v 10–11 letech.) A protilátky – ty nám u záškrtu poté už pouze postupně klesají.

V údaji, jak rychle se protilátky proti difterickému toxinu u očkovanců vlastně vytrácejí, se odborné zdroje velmi liší. Vybral jsem si tento našimi odborníky přeložený materiál (www.khsova.cz), který budu nyní citovat: „…Analýza ukázala, že poločas rozpadu záškrtových protilátek je asi 19 let ( 95% IS je 14–33 let; P<0,001). Je zřejmé, že délka přetrvávání protilátek je značně ovlivněna složením antigenu. Bílkovinné antigeny navozovaly kvantitativně kratší persistenci protilátek, než jaká je pozorovaná u virových infekcí.“

Zaškrcené minimum farmakoekonomie

Jako i v díle o tetanu pokusím se i zde ještě velmi hrubě odhadnout, jak je to vlastně s náklady na plošné očkování proti záškrtu. Budu uvažovat populaci 10 milionů osob. Průměrný věk 75 let. Očkování 1 osoby celkem 5 dávkami vakcíny proti záškrtu v průběhu života. (Režim hexavakcíny 3+1+1 přeočkování v10–11 letech.) Ceny vakcín na 1 osobu přepočítané na difterickou valenci vyjdou celkem na 530 Kč/osobu (www.vakciny.net). Dále uvažujme 5× výkon lékaře s výkonem aplikace injekce + materiál. Tento náklad odhaduji celkem na 450 Kč/osobu. Takže mi to úhrnně vychází na cca 1000 Kč/osobu za její pětasedmdesátiletý život. Proočkování celé populace proti záškrtu nás tedy bude stát na dobu 75 let celkem 10 000 000 000 Kč. To je asi 133 mil Kč/1 rok.

Pokud by tedy plošné očkování proti záškrtu v ČR dnes zachránilo v průměru ročně jeden lidský život oproti tomu stavu, kdy bychom léčili nemocné se zavlečeným záškrtem pouze antibiotiky, pasivní imunizací a intenzivní péčí, poté nás 1 zachráněná osoba bude stát asi 133 mil Kč. (Pozn.: Nezapočítal jsem ale škody, které na zdraví napáchá plošné pro očkování 10 mil. osob celkem 50 mil. dávek vakcín. Počítám také zcela idealisticky 100% celoživotní účinnost vakcíny u všech věkových kategorií, nepočítám náklady související s léčbou nemocných záškrtem ale ani náklady související s léčbou nemocných s komplikacemi po očkování. Neuvažuji také ekonomické ztráty z hospitalizace a neschopnosti nemocných, ale ani ekonomické ztráty za 50 mil. návštěv rodičů s dětmi u lékaře).

A s těmito předpoklady a vstupy si už můžete už udělat – co chcete. Respektive změňte si parametry dle libosti vašeho vlastního odhadu.

Je očkování proti záškrtu nezbytně nutné?

Ti z vás, kteří četli předminulý díl seriálu, vědí, jak významná je odpověď na otázku z tohoto titulku. Týká se totiž přímo legitimity povinného očkování proti záškrtu v EU a se vším, co s tím kolem a kolem souvisí.

Očkování proti záškrtu má dnes v ČR nepochybně naprosto zanedbatelný zdravotní přínos pro očkovance samotného tady a teď. Pokud je očkování proti záškrtu nezbytně nutné – poté je nezbytně nutné výhradně z důvodu účelného bránění budoucím „epidemiím“ záškrtu v ČR a v EU. S ohledem na to, že právě u záškrtu je s kolektivní imunitou velký problém, vzniká zde citlivá situace. Ta s sebou přináší mnoho naprosto klíčových odborných otázek, na které by především měly existovat neméně odborné odpovědi. Uvedu pouze některé z nich:

  1. Jak by dnes vlastně vůbec proběhlo zavlečení záškrtu do zcela neočkované populace v podmínkách vyspělých států EU při jejich populačních standardech (výživa, hygiena) a jejich kvalitě zdravotnictví?
  2. Jaké škody na zdraví a životech napáchá ročně u očkovanců plošné očkování proti záškrtu v ČR?
  3. Jaké jsou ekonomické náklady na statisticky jeden zachráněný lidský život plošným očkováním proti záškrtu, pokud započítáme přiměřeně přesně všechny významné faktory?
  4. Jak efektivní jsou dnes vůbec současné metody moderní medicíny při léčbě nemocných s toxigenními kmeny C. diphtheriae nebo C. ulcerans?
  5. Do jaké míry mohou zabránit vzniku a šíření toxických a netoxických korynebakterií protilátky proti difterickému toxinu?

Očkovat, nebo neočkovat dítě proti záškrtu?

A to nejtěžší nakonec. Jaké je vlastně finále tohoto tématu? Máme si záškrt u svého dítěte zaškrtnout nebo vyškrtnout? Pokud se na situaci podíváme sobeckou strategií rodiče – tak očkovat dnes v ČR dítě proti záškrtu v jeho vlastním zdravotním zájmu je zbytečné. Míra rizika tohoto onemocnění je tak zoufale nízká, že k tomu zkrátka není žádný rozumný důvod. Rodič – ochranář svého dítěte – by si tedy záškrt měl jednoznačně vyškrtnout.

A opět se mohou ozvat hlasy vyznávající děsivé vakcinační prizma, že očkovat znamená snížit riziko nemoci, a proto očkovat = dobře činit. Nebudeme-li soustavně očkovat všechny, určitě časem nakonec někdo zbytečně zemře. To je univerzální pravda a univerzální dogma současně, které především vůbec neuvažuje kvantitativní aspekty věcí samotných. Neuvažuje především vlastní míru rizika (absolutní, relativní), která je ale klíčová pro racionální postupy v medicíně.

Složitější odpověď už bude na otázku, zda má stát právo vynucovat očkování proti záškrtu jako nezbytně nutný nástroj prevence budoucích epidemií záškrtu v ČR? Tedy máme dnes očkovat naše děti kvůli jiným osobám v budoucnu? A tady podle mého názoru chybí ve veřejném prostoru spousta významných odpovědí na důležité až zcela klíčové otázky (viz text celého článku). Možná bych tedy odpověděl takto: Pokud by dnes neočkované populaci v ČR hrozil záškrt tak, jako hrozil neočkované populaci ve 20–30 letech minulého století, tak by stát měl určitě vynucovat očkování proti záškrtu jako povinné. Ale právě tento předpoklad rozhodně a zcela jednoznačně neplatí. Generace očkovanců v EU starších 40 let (40–80), u kterých klesly či již úplně vyprchaly protilátky proti difterickému toxinu, nám zjevně ukazují, že se s nimi nic dramatického neděje. Přistěhovalců z endemických oblastí přitom stále narůstá. Korynebaktérie se zjevně Evropou nešíří, a to aniž bychom v našich tělech měli jakoukoliv protilátku proti nim samotným.

A za tím vším lze poté spatřit obrovskou centrální nevůli to nějak vysvětlit, vyřešit, rozumně uchopit a veřejnosti objasnit. Dostane se vám pouze ujištění, že odborníci to všechno promysleli, a rozhodli pro vás nejlépe, jak mohli. Nemáte se o to starat, a máte tomu věřit. V protikladu lze však pozorovat setrvačnost a vliv zjevně nepravdivých dogmat právě mezi odborníky, jako je například právě kolektivní imunita po toxoidových vakcínách proti záškrtu. Je to všechno zkrátka divné a velice nedůvěryhodné.

Když už bych se měl rozhodnout udělat na úkor zájmů svého dítěte něco dobrého pro ty ostatní (nyní nebo do budoucna), a přitom bych si vůbec nebyl jistý, jestli to je opravdu tak strašně dobré a natolik skutečně užitečné, poté musím mít opravdu velkou odbornou, morální a lidskou důvěru v toho, kdo mi říká, ať tak učiním. A já tu důvěru dnes nemám. Čím více a déle sledují národní i světovou scénu kolem vakcín, tím nižší mám důvěru v současné institucionální a formální autority. Zkrátka to pro mne už žádné autority většinou nejsou. Některé subjekty i osoby poté považuji přímo za kašpárky farmaceutického průmyslu. Ale to vám nemohu ani předat, ani vás o tom nechci přesvědčovat. Vaše důvěra je věcí vaší osobní zkušenosti – nikoliv té mojí.

Já si tedy očkování proti záškrtu vyškrtávám i z jeho kolektivního přínosu. Částečně však na základě své nedůvěry ve způsob a obsah odůvodnění jeho potřebnosti, které považuji za odborně velmi nedostatečné a pro mne nedostatečně přesvědčivě zdůvodněné. A poté samozřejmě na základě své silné získané nedůvěry v subjekty a osoby, které tato opačná polemická stanoviska prezentují. Moje nedůvěra je faktorem ryze subjektivním, o kterém nehodlám vést s nikým žádnou diskusi. K důvěře totiž nelze člověka přimět slovy. Mám na svou nedůvěru takové právo, jako vy na svou důvěru. V tomto ohledu – kolektivního přínosu očkování proti záškrtu – musíte tedy zaujmout své stanovisko sami.

Co bude obsahem příštího dílu seriálu? Proložil bych zase odborná (náročná) témata něčím kontextovým. Tentokrát to ale bude velmi důležité a ve všech svých důsledcích jen velmi málo diskutované a otevřené téma – polyvakcíny. Podíváme se obecně, co vlastně všechno medicínského i nemedicínského problematika polyvakcín ovlivňuje a jak negativní či pozitivní vliv to má nebo může mít.

18 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 11. 6. 2015 12:28
Zasílat nově přidané názory e-mailem