10 druhů psychopatů

Mohli by mít papíry na hlavu, leč (obvykle) se neléčí v ústavu…

Porucha osobnosti je zjednodušeně řečeno odchylka od toho, co lze očekávat, co je tzv. normální. Tj. odpovídající plus mínus průměru. Rozumí se jak ve způsobu vnímání i v přístupu k životním událostem, k druhým lidem i v reakcích na sociální situace.

„Začni u sebe…“ je rada nejednoho starověkého filosofa zamýšlejícího se nad příčinami nepochopení a špatných vztahů mezi lidmi. U těch, o nichž píši, je právě zde problém. Postižený se totiž považuje za zcela normálního, své reakce vnímá jako přiměřené. Pokud snad přece jen připustí, že mohl jednat jinak, vidí příčinu ve vyprovokování někým z okolí. Bonmot „to, co je pro někoho perfektní, může být pro druhého perverzní“ je jen lehce nadsazený. Konkrétně to, co je pro dotyčného perfektní nebo alespoň opodstatněné, je pro většinu lidí v jeho okolí nepřijatelné.

Jak poruchy vznikají a které jsou ty hlavní?

Pes je zakopán v raném dětství

Osobnostní svéráz i zvláštnosti vnímání a reagování jsou zde trvalé. Zásadně se nezmění s novým zaměstnáním, s manželstvím, narozením dítěte, politickými turbulencemi ani s výhrou v loterii. To, co psychiatr nazve „abnormní vzorec chování“, se může projevovat s rozličnou intenzitou a tudíž i mírou nápadnosti. Nejde o náhodnou epizodu. Nečekejte klasický, optimistický průběh typu: „onemocnění – léčba – uzdravení se“. Nejde ani o důsledek tělesné nebo duševní krize. Odchylka nenastala po prožitém traumatu, tragedii, ztrátě, onemocnění. Zakopaný pes je z psychoanalytického pohledu vesměs v raném dětství. Nepřiměřené reakce matky, její strach, nedostatečná podpora potomka, neúměrný tlak na socializaci včetně tvrdého toaletního tréninku, malá schopnost vcítění.

Lidé nejsou v rámci osobnostních rysů „černí ani bílí“. Popsaní mají samozřejmě i své kladné stránky. Toto jsou nejčastější poruchy osobnosti:

Schizoidní porucha osobnosti

Odstup a izolace, to je moje saturace aneb Empatie hrocha

A já sám, vždycky sám, pro sebe, o druhé se zajímám, jen pokud po nich něco chci. Vybavený empatií srovnatelnou s hrochem.

Hovorové rčení dí: „Když mi chutná, je mi všechno putna.“ Schizoid bývá v jídle skromný, leč je-li v dané chvíli spokojen nebo úspěšně kráčí k svému cíli, je mu „všechno jedno“. Ohlížení na druhé neexistuje.

Po mezilidských vztazích netouží a nevyhledávají je. Udržují odstup. Pochvala je nijak zvlášť netěší. Kritika na ně nepůsobí. Nechtějí dělat dobrý dojem.

Bývají šetrní s výjimkou dotace vlastních koníčků. Tam nešetří, byť by třeba jejich rodina musela třít bídu.

Jsou to dříči a perfekcionisté, ovšem výhradně v činnostech, jež je baví.

Paranoidní (vztahovačná) porucha osobnosti

Všichni proti mně jdou, ale já se nedám

Lidé jsou zlí a věřit se jim nedá. „Důvěřovat, ale prověřovat“- to nemyslíte vážně! Jakápak důvěra. Ostražitost je nezbytná.

Nepřítel, v nejlepším případě „ne přítel“ naslouchá, sleduje, hledá proti mně spojence.

Cokoliv řeknu nebo udělám, nejen může, ale i pravděpodobně bude později použito proti mně.

Vztahovačnou osobnost drtí úzkost a potlačované pocity viny projikované (ve smyslu promítaní) do druhých. Nikdo není hoden mé důvěry.

Emočně nestabilní porucha osobnosti

„Sem“ semtex – výbuch přijde brzy.

Kdy u těchto lidí nastane afektivní výbuch, nikdy nevíte, ale určitě to bude brzy. Jsou to osoby impulsivní. Sebekontrola je pro ně něco nepředstavitelného.

Přizpůsobit se okolí – to je nadávka.

Nejsou schopni systematické práce. Jsou náladoví, vzteklí.

Připomínají karikaturu choleriků. Běžný cholerik „bouchne a zapomene“. Emočně nestabilní mašíblové mívají paměť jako slon.

Disociální porucha osobnosti

„První krev ztratíš ty, ne já.“

„First Blood“ je název amerického akčního filmu, u nás známého pod jménem Rambo. Pokud jej neznáte, značnou část obsahu najdete ve Wikipedii.

Veterán z Vietnamu, ze společnosti vykořeněný muž s některými disociálními projevy, je tam líčen poněkud romanticky.

U disociálů nefilmových je typickou kombinací zvýšená agresivita a snížená tolerance k frustraci. Pocit pokoření vede ke vzteku a k obvykle nepřiměřené obraně. Pro nadávku, tím méně pro ránu nejdou daleko.

Hraniční porucha osobnosti

„Hraničáři“, splitting (štěpení, dělení), černá a bílá.

Jak název naznačuje, jde o lidi na psychické hranici. V prvním plánu jde o hranici mezi neurózou a psychózou. Jindy je možno popsat jejich vyhraněně černobílé vidění světa a lidí v něm.

Pokud bychom opět ilustrovali filmem s jistým zjednodušením, hodil by se Král Šumavy. Naši chlapci-hraničáři, bez bázně a hany brání nedotknutelnost hranic tábora míru a na straně druhé… hanba mluvit.

Hraničáři se s oblibou dožadují naplnění svých práv. Obracejí se na vlivné osoby i instituce. Mnozí se stávají kverulanty.

Splitting spadá do sféry obranného mechanismu štěpení. Vystihuje právě neschopnost diferencovat, vnímat složitost událostí a postojů. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Obtížná snesitelnost onoho přistupuje násobena zbrklostí, agresivitou jak vůči druhým, tak i sám proti sobě.

Bývají promiskuitní neb žít přece lze jen s andělem. Puzeni vlastním neklidem stále hledají, a vlastně ani nevědí co. Nedají (sobě ani druhým) pokoj, dokud to nedostanou. Postižení nerozumí sami sobě, nemají náhled na příčiny svých nesnází. Touží po velké lásce, ale ani tu docela obyčejnou nedokážou dát, tím méně si ji udržet.

Histriónská porucha osobnosti

Parodie na boha i poměrně reálný ďábel.

Společným jmenovatelem je nadměrné vyjadřování emocí. Jsou na nich málem drogově závislí. Nesnesou klid, nenápadnost, střídmé projevy citu. Dokáží vyznat lásku a pár minut na to ztropit scénu pro maličkost.

Jsou egocentričtí a teatrální. S oblibou citově vydírají. Ženy se snadno dokáží rozplakat nad mravenečkem topícím se v kaluži. Partnera ovšem dokáží „topit na lžičce vody“ bez sebemenšího soucitu. Jindy dokáží přesně vystihnout, po čem jejich partner touží, a nabízet to stylem zázraky na počkání.

Muži se prezentují jako „zastydlí romantici“. Bývají vnímaví k mimomanželskému stříbrnému větru.

Anekdota dí: Američané vyslali na měsíc raketu s kosmonautkou. Po přistání dáma sdělila řídicímu centru: „Hjůstne, mám problém!“
Řídicí středisko reagovalo: „Popište jej.“
Kosmonautka na to: „Když to nevidíte sami, nemá smysl, abych vám něco říkala…“

Podobně – i v běžných situacích – zareaguje na partnerku muž histrion. Poté se urazí, udělá scénu a dedukuje, že ho „hjůstn“ nemá rád.

Typická je snaha upoutávat pozornost, povrchní a nadsazená afektivita, snaha strhnout na sebe pozornost a citově vydírat.

Obranný mechanismus projekce usnadní vidět chyby jinde než u sebe. Obdobný mechanismus regrese pak usnadňuje chování jakoby dětsky nezralé.

Psychoanalytik nachází u mužů zmíněného typu strach z kastrace.

Ženy patřící mezi histriony ovládají mistrně tzv. psychickou kastraci.

Nejmenovaný bývalý premiér o sobě kdysi dávno prohlásil, že je „chlap s gulama“. Ne, že by jemu nástupci někdo jistou část těla uřízl. Nicméně když tisk uveřejnil rozhovor onoho nástupce s milenkou, bylo zřejmé, že možné je všechno… i bez skalpelu.

Úzkostná (vyhýbavá) porucha osobnosti

Nutkavé jednání a úzkost, nutkavá úzkost.

Stálé napětí, obavy, nejistota, podceňování se, pocity nedostatečnosti. Bojí se ztrapnění, odmítání. Touží být uznáváni. Představa, že by tomu tak nebylo, je děsí.

Mívají nemístné obavy i tam, kde nebezpečí nehrozí. Sklon k hypochondrii obvykle nechybí. Někdo sbírá známky, jiný pivní tácky. Oni potravinové doplňky v tabletách, jež hned konzumují. Bývají též ideálními klienty pojišťovacích agentů. Dobrá zpráva: Na dovolenou nebo na opulentní Vánoce by si nikdy půjčku nevzali.

Strach není dobrý rádce. Profesor Eysenck, významný britský psycholog, konstatoval, že proti úzkosti nejlépe působí „jídlo, sex a autogenní trénink“. Gurmány ani gurmety zmínění nebývají. V souvislosti se sexem mají obavu ze selhání. Pokud se rozhodnou pro relaxační cvičení J. H. Schulze, pak by si snad mohli zažádat o německé občanství. Němci cvičívají dle návodu vskutku 3× denně – jak je požadováno. Češi – ti svědomitější – cvičívají jen 2×. Víckrát jim to jaksi nevychází. Úzkostní jsou v tomto směru Germány.

Anankastická porucha osobnosti

Sourozenec úzkostně vyhýbavé poruchy.

Vezmi nerozhodnost, nejistotu, pedanterii a perfekcionismus. Jejich nositele řádně podus v úzkosti. Vznikne osobnost suchara se zvýšenou potřebou opakované kontroly, a to i u drobností.

Pokud se týče okořenění sexem, jsou možné obě varianty. Častější je „sex ex“, tudíž tohle koření života vynechat. Méně častý je model sexuálního úředníka, potažmo kontrolora. Frekvenci, délku styku, patřičné střídání poloh řídí dle informací z odborných zdrojů. Když nabude dojmu typu „středa – sexu je třeba“, pak nikdy jinak. Eros ani Amor mu ovšem nevládnou.

Bývají namátkou přesvědčeni, že pokud nepůjdou do práce výhradně po sudých kachličkách, tak se stane neštěstí hodné důsledků rozzlobení Dia hromovládce. Ostatně výbuch plynu není též nic příjemného a zapomenout zavřít dveře po odchodu z bytu odborníci nedoporučují. Ještě ke všemu „žloutenka je nemoc nemytých rukou“. Takže vše znova a znova kontrolují a zbytečně opakují.

Závislá porucha osobnosti

Postavy k podpírání. Závisláci, to jsou ptáci… bez křídel.

Dávno již tomu, co Ján Kollár v klasickém, leč čtenářsky mrtvém opusu Slávy dcera doporučoval „přichýlení se k silnému dubisku“. Dle současného literárního kritika jde o dílo „balancující na hranici vážnosti a blouznivosti“.

Pro závislé osobnosti jde obdobně o životní strategii. Delegují odpovědnost za svůj život na jiné, aniž by se zamýšleli nad tím, kolik dotyční unesou. Úskalí jejich přístupu ke světu popsala americká terapeutka W. Satirová hrou zvanou Sladké břímě. Požádá závislou osobu, aby stylem „čert a Káča“ skočila do náruče toho, na němž se cítí závislá. Ten ji sice obvykle chvíli udrží. Poměrně brzy ji musí odložit… jinak by spadli oba. Pak se mohou role nosiče a břímě vyměnit. Výsledek je obdobný.

Kdysi mne navštívil pár, kde muž mluvil jako kniha o věrné lásce-sedmikrásce. Na ruce měl ale jiný snubní prstýnek než žena. Dotazem jsem zjistil, že jde o pár milenecký. Ona vdaná, on ženatý s jinou. Děl k protějšku: „Manžela ti toleruji, ale dalšího milence ne!“ Ihned poté skuhral něco na způsob, jak pravda a láska musí zvítězit nad lží a nevěrou. Kontroval jsem popisem modelu Satirové. Muž – očekávající spíše dvojzpěv o věrném milování s nevěrou povolenou výhradně s manželským partnerem – se zaškaredil. Prý je mnoho jiných možností. Namátkou oba mohou posléze usednout (věrně) vedle sebe a držet se za ruce.

Požádal jsem o ukázku. Muž stál, žena mu skočila do náruče a… jazykem mu počala dráždit ucho. Za, odhaduji, půl minuty vydal zvláštní zvuk, zčervenal a dámu odložil. Nebojte se, nebyl to infarkt. Jen poluce. Inu, závislost je hra s ohněm.

Narcistická porucha osobnosti

Pověz mi zrcadlo, kdo je nejkrásnější… i když to dobře vím.

Narcisové umí milovat! Ovšem jen sebe sama. Mají zbytnělý pocit důležitosti, výjimečnosti a nadřazenosti. V souvislosti s tím jsou přesvědčeni, že si mohou dovolit takřka všechno. Považují se za Ferdu mravence, leč v jejich erbu by mohl být maximálně brouk Pytlík.

Bez ohledu na realitu jsou přesvědčeni o své dokonalosti. Skromně požadují, aby jejich protějšek nebyl nejkrásnější a nejdokonalejší na celém světě. Vědí, že onen post je již obsazen jimi samotnými. Leč považují se za vzor, k němuž je nutné (na uctivou vzdálenost) se blížit.

Není všechno zlato, co se třpytí. Kdesi v hloubi duše vědí, že nějaké ty chyby na kráse těla a ducha by se u nich, ehm, teoreticky daly najít. Chtějí proto být stále ujišťováni o své dokonalosti.

Logická hříčka se ptá: „Kréťan Epidoklésos tvrdí, že všichni Kréťané jsou lháři. Lže, nebo mluví pravdu?!“ Odpověď zní: „Kréťan se nepovažuje za člena množiny Kréťanů, ale za příslušníka jiné, vyšší třídy.“ U sebehodnocení narcisů jde a priori o něco podobného.

Žít s popsanými typy je vskutku kus života těžkého.

8 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 14. 12. 2015 20:45